Na jedné asyrské skulptuře, kterou uvádí Felix Lajard ve svém díle O kultu Mithrově (1847), je zobrazen rok jako strom s třinácti větvemi. Strom má kolem kmene pět pruhů, a větve tvaru žezla jsou uspořádány po šesti na každé straně, s jednou uprostřed. Nesporně zde byl zemědělský rok východního Středozemí, začínající na podzim, vztažen k solárnímu roku, který začíná zimním slunovratem. Nad nejhořejšími třemi větvemi je totiž malý kotouč, znázorňující nový solární rok. Strom podpírají dvě kozy, stojící na zadních nohách. Kozel na pravé straně natáčí hlavu tak, že jeho jediný roh tvoří dorůstající půlměsíc; přední nohu opírá o nejvyšší ze třech posledních větví. Nalevo stojí koza, která se dívá na opačnou stranu, takže její roh vytváří couvající půlměsíc. Je opřená o první tři větve. Má plná vemena, což je v tomto ročním období vhodné, protože první kůzlata přicházejí na svět kolem zimního slunovratu. Nad stromem jako loďka plave srpeček Měsíce, a vedle kozy je umístěna skupina sedmi hvězd, kde sedmá je o mnoho jasnější než ostatní. To ukazuje, že koza představuje Amaltheu, matku rohatého Dionýsa. Kozel je asyrským protějškem hebrejského Azazela, obětovaného začátkem zemědělského roku. Pět pruhů, z nichž jeden je ve spodní části kmene a další na vrcholku, představují pět zastavení roku. Na Babylonském stromu roku, uveřejněném ve stejné knize, jsou zastavení roku symbolisována pěti palmetami.

Ve světle těchto znalostí můžeme znovu prozkoumat nákres ruky, sloužící druidům jako klávesnice k signalisaci, a na základě mytologické hodnoty písmen na jednotlivých prstech pochopit jejich záhadné tradiční názvy v angličtině - přední prst (ukazováček), bláznův prst (prostředník), léčitelský prst (prsteník) a ušní prst (malík).

To, že je mezi abecedami Beth-Luis-Nion a Boibel-Loth určitý rozdíl v uspořádání písmen, nic nemění; domnívám se však, že systém byl založen na "stromovém" významu abecedy Beth-Luis-Nion, protože v jednom starobylém příběhu je velmi tmavá noc básnicky popisována jako noc, "ve které by člověk nepoznal dubový list od listu lísky, ani by si nemohl prohlédnout pět prstů napřažené ruky". Ukazovák má na sobě Duir, boha dubu, nejpřednějšího ze stromů, který je korunován písmenem Luis, jeřábem, kouzlem proti blesku. Bláznův prst nese Tinne, cesmínového krále či zeleného rytíře, který se objevuje ve staroanglické "Vánoční hře", pozůstatku Saturnálií, jako Blázen; srazí mu hlavu, ale opět vstane nezraněn. Léčitelský prst má Coll, lísku moudrých, mistra lékařů. Ušní prst - francouzsky "doigt auriculaire" - je postaven na dvou písmenech smrti, Ruis a Idho, a tak má věšteckou moc. Ve Francii se dosud říká o člověku, který získává informace ze záhadného zdroje: "Son petit doigt le lui dit", tj. řekl mu to malíček (pozn. překl.: podobně jako v češtině "vycucal si to z prstu"). Obvyklým výkladem původu názvu "ušního prstu" je "prst, který se nejsnadněji dá strčit do ucha", ale původním smyslem slova "auricular" (ušní) je "tajně šeptaný do ucha". Malík pravděpodobně galští a britští druidové používali na ucpání ucha pro podporu inspirace. Jeho věštebný charakter se v západní Evropě vžil dostatečně brzy na to, aby se objevila řada pohádek s motivem ztráty malíčku na ruce nebo na noze obrovy dcery. Hrdina ho najde a tak obr svolí, aby se s jeho dcerou oženil. Tato pohádka se vyskytuje v Bretani, Lotrinsku, na západě skotské Vysočiny, ve Viscaya (Biskajsko?) ve Španělsku a v Dánsku. V příběhu o Taliesinovi byl magicky odříznut malíček Elfinovy ženy.

Léčitelskému prstu se rovněž říká prsteník. Římané a Řekové si navlékali své železné pečetní prsteny na palec, zasvěcený Venuši. Bylo to kouzlo zabezpečující zachování jejich mužnosti, protože palec je symbolem falu a železo je poctou bohu kovářů Vulkanovi, manželovi Venušině. Své snubní prsteny však nosili na prsteníku levé ruky. Tento zvyk vykládal v pátém století Makrobius dvěma způsoby: jednak je prsteníček nejméně pohyblivým a nejméně používaným prstem ze všech, takže je nejbezpečnější nosit na něm vzácné šperky. Za druhé (a zde cituje Appiana z prvého století) z tohoto prstu vede přímo k srdci tepna. Tato "tepna k srdci" je však spíše astrologickou nežli anatomickou skutečností, ačkoli na spodním článku prstu je vidět žilka (žíly nebyly odlišovány od tepen). V pozdně klasickém rozdělení lidského těla na základě planetárních vlivů totiž vládne srdci Apollo, bůh Slunce a léčitel, zatímco Venuše ovládá ledviny, Merkur plíce, Diana (Měsíc) hlavu - a tak dále. Prsteník byl tedy používán pro nošení ochranného snubního prstenu, vyrobeného ze zlata na počest Apollona, vládce srdce jako sídla trvalé lásky. Legenda o tepně je uvedena v souvislosti s lékařstvím v díle německého humanisty ze šestnáctého století, Levina Lemnia, který zaznamenává, že "staří lékaři, od nichž tento prst odvozuje své jméno "lékařský", s ním míchali své medikamenty a lektvary na základě teorie, že žádný jed nemůže přilnout ani k jeho špičce, aniž by nebyl veden přímo k srdci." Přesně tentýž systém přežívá v lidové chiromancii, která pochází z pozdně klasického období. Hadači z ruky přidělili ukazovák Jupiterovi jako bohu dubu, prostředník Saturnovi - vánočnímu Bláznovi, a prsteník (v němčině zvaný také "zlatý prst") Slunci - Apollonovi, který se v pozdější době stal patronem lékařů a bohem moudrosti obecně. Malíček byl přidělen Merkurovi jako průvodci mrtvých duší. Měsíc, jako podsvětní Bohyně, z níž čerpá Merkur inspiraci, měl přidělenu část dlaně pod palcem. Venuše měla palec (jako falický symbol) a Mars střed dlaně, sloužící k úchopu z braně - hlavní čáry dlaně tvoří jeho iniciálu M. Na bronzové votivní ruce z Frygie, věnované Diovi Sabaziovi (lidovému Jupiterovi), je figurka ve fryžské čapce a kalhotech, stojící na beraní hlavě a vztyčující palec, ukazovák a prostředník v gestu, nazývaném "latinské požehnání": Venušin palec pro přírůstek, Jupiterův ukazovák pro šťastné rady a Saturnův prostředník pro déšť. Figurka napodobuje gesto ruky, která ji nese, a na jejím ukazováku je zobrazen Jupiterův orel. Toto gesto nebylo ani tak požehnáním jako usmiřujícím posuňkem používaným před počátkem řeči nebo přednesu. Římští a řečtí orátoři jej nikdy nevynechali ze strachu že řeknou něco, co by mohlo urazit bohy.

Apollonův prst je spjat s topolem. V příběhu o slunečním bohu Faethonovi byly jeho sestry, oplakávající jeho smrt, proměněny v topoly a jejich slzy v jantar, zasvěcený Apollonovi.

Saturnský prst je spojen se vřesem. V příběhu o Osiridovi, egyptském Saturnovi, byl Osiris uzavřen ve vřesovém stromu. Nejspodnější souhláska na tomto prstu značí rákos, zasvěcený Osiridovi jako králi Egypta.

Venušin palec je spojen s palmou díky tomu, že je zasvěcena mnohajmenné orgiastické bohyni Isis, Latoně a Lat. Lat je matkou nabatejského boha vinné révy jménem Dusares, který byl uctíván v Egyptě; nejspodnější hláska na palci označuje révu.

Jupiterův prst je díky jarním hlodášovým ohňům, zapalovaným na počest Jupitera jako boha dubu a pastevců, spojen s hlodášem. Blízkovýchodním ekvivalentem hlodáše je akácie, "hořící keř" Pentateuchu, ve kterém se dubový bůh El zjevil Mojžíšovi.

Spojitost Merkurova prstu s tisem je dána tím, že Merkur doprovází duše na místo, kterému vládne Bohyně smrti, Hekaté alias jeho matka Maia, jíž byl tis zasvěcen.

Je v pořádku, že špička ukazováčku jako nejcitlivější část ruky patří jeřábu jako věštci. Ale pro věštění byly používány konečky všech prstů: jeřáb Luis, jasan Nion, olše Fearn a vrba Saille. Snad to vrhá světlo na irský básnický rituál Dichetal do Chennaib ("přednes z konečků prstů"), který museli ollavové mistrovsky zvládat a který popisuje Dr. Joyce jako "pronesení improvizovaného proroctví nebo básně, což bylo jak se zdá provedeno pomocí nějakého mnemotechnického triku, ve kterém hrály hlavní roli prsty". Když svatý Patrik zrušil další dva prorocké rituály (Imbas Forasnai, tj. "osvícení z poznání dlaně" a další podobný) protože ty zahrnovaly předběžné oběti démonům, dovolil používání "přednesu z konečků prstů", neboť ten nic takového nezahrnoval. V Cormacově Glossáři je Dichetal do Chennaib vysvětlen takto: "Za mých časů jsou to konce prstů, pomocí kterých básník takto provádí rituál: když před sebou vidí osobu nebo věc, bez přípravy pomocí svých konečků prstů ihned v mysli vytvoří verš, naráz jej skládaje a recituje."

Je pravděpodobnější, že si básníci navozovali poetický trans pomocí špiček svých prstů jako věštebného prostředku, nežli to, že šlo o nějaký paměťový trik za použití prstové abecedy. Dichetal do Chennaib je totiž vždy zmiňován spolu s dalšími dvěmi věštebnými rituály podobné povahy.

(V tuto chvíli mě začaly svrbět vlastní konečky prstů, a když jsem jim dal pero, takto rekonstruovaly původní zaklínadlo:

       Tři síly, konečky prstů,
       Ze čtyřech první pětice
       Najděte to, co básník chce
       Klepaje s vámi po čele.

       Březový kolík, rozechvělý palec
       Vzývám tě mocí věštby
       Přines mu novinky o lásce
       Silně buší srdce

       Tyčko z jeřábu, ukazováčku
       Vzývám tě mocí věštby
       Uhádni pro něj hádanku
       Klíč je zahozen

       Jasane, prostředníku
       Vzývám tě mocí věštby
       Blázne, hadači počasí,
       Vyveď jej z větrů

       Olši, prsteníčku
       Vzývám tě mocí věštby
       Pojmenuj všechny neduhy
       Pochybovačné mysli

       Vrbová hůlko, malíčku
       Vzývám tě mocí věštby
       Vynuť zpověď z úst
       Práchnivějícího těla

       Konečky prstů, patero větévek,
       Stromy, pravdu hovořící stromy,
       Zjistěte vše, nač se vás básník ptá
       Klepaje s vámi po čele.

Prstová abeceda byla určitě používána v kultu čarodějnic středověké Británie, soudě z "Ďáblových značek" vytetovaných na rukou čarodějnic. Detailní zpráva o dvou čarodějnických spolcích (covenech) ze Somersetshiru je uvedena v díle Josepha Glanvila Sadducismus Triumphatus (1681). Třináctičlenný coven se utvořil v Brewhamu a další ve Wincantonu - obě místa jsou asi 14 mil vzdálena od Glastonbury. V Somersetu převládalo britské obyvatelstvo nad saským, a lidová úcta ke Glastonbury jako hlavnímu sídlu Starého náboženství byla v sedmnáctém století stále silná. Z výpovědí členů těchto spolků na soudu roku 1664 vyplývá, že hlava či bůh čarodějnic byl znám jako Robin, který zasvěcené označil vpichem jehly mezi horním a prostředním článkem prsteníku. Je to přesně to místo, kde by se dalo píchnutí očekávat, protože čarodějnický spolek praktikoval jak bílou, tak černou magii: horní článek prsteníku patří písmeni Coll, tedy lísce, stromu bílé magie a léčení. Prostřední článek pak písmeni Straif, trnce, která (jak ukáži v Kapitole 14) byla stromem černé magie a zatracení. Čarodějnice vedené Robinem používaly trnkové trny k propichování voskových zobrazení nepřátel.

Ve Skotsku byl pro vtisknutí Ďáblovy značky používán prostředník. Ačkoli její přesné umístění není známo, musela být někde dole, protože Margaret McLevinová z Bute si stěžovala, že jí Ďábel málem prostředníček odřízl. Spodní článek prostředníku je Ura, hloh - strom, který se hodí k iniciaci skotských čarodějnic, scházejících se podle Shakespeara na prokletých vřesovištích.

Dvě čarodějnice z Northamptonu, Elinor Shawová a Mary Phillipsová, které byly roku 1705 odsouzeny ke smrti, dostaly vpich do konečků prstu, který ale bohužel není specifikován. Snad to byl prsteník, který má na špičce Saille, vrbu zasvěcenou Hekaté, matce čarodějnic. (poznámka)



Poznámka:
Britští námořníci vždy mívali na ruce mezi palcem a ukazovákem vytetovanou hvězdu - v některých přístavech tento zvyk přetrvává. Původně to byla prosba Venuši, bohyni moře a Jupiterovi, bohu vzduchu, aby námořníka bezpečně přivedli na břeh. Hvězda je symbolem naděje a dobrého vedení.