Pátým stromem je tis, který je ve všech evropských zemích stromem smrti, a ve starém Řecku a Itálii byl zasvěcen Hekaté. Když byli v Římě obětováni bohyni Hekaté černí býci, aby duchové mohli hltat jejich řinoucí se krev, byli ověnčeni tisem. Pausanias se zmiňuje o tom, že tis byl tím stromem, vedle kterého Epaminondas na hoře Ithome nalezl bronzovou nádobu, obsahující cínový svitek s tajnými mystérii Velké bohyně. Na druhé straně nádoby rostla myrta, která se tam dobře hodila, protože (jak se ukáže v kapitole 13) byla řeckým ekvivalentem černého bezu, hlásky smrti R. To, že byl svitek vyroben z cínu, je zajímavé. Staří Řekové totiž dováželi cín ze Španělska a z Británie. V Irsku byl tis "rakví vinné révy": vinné soudky se vyráběly z tisových planěk. V irském příběhu o Naoisovi a Deirdre byly do těl milenců zatlučeny tisové kůly, aby je udržely od sebe; ale kůly vyrazily výhonky a staly se z nich stromy, jejichž vrcholky se nakonec propletly nad katedrálou v Armagh. V Bretani se říká, že kořeny hřbitovních tisů vycházejí z úst pohřbených. Z tisového dřeva se dělají nejlepší luky - to posílilo pocit smrtonosnosti tisu. Je pravděpodobné, že latinský výraz pro tis, "taxus", je spojen s řeckými výrazy pro luk ("toxon") a pro jed ("toxicon"), kterým byly napouštěny šípy. Staří Irové prý k otravování svých zbraní používali směs tisových bobulí, kýchavice a hlaváče fialového. John Evelyn ve svém díle Silva (1662) poukazuje na to, že tis si nezaslouží svoji pověst jedovatého stromu, "nehledě na to, co Plinius říká o jeho stínu, nehledě na pověst o Thasiovi, nehledě na osud Cativulkův, o kterém se zmiňuje Caesar, i na zlou pověst, kterou má jeho plod mezi lidem Francie, Španělska a Arkádie." Evelyn říká, že dobytek a koně spásají tis bez následků; o něco dále však tvrdí, že "skutečný taxus" je opravdu "smrtonosný". Používání tisu v anglickém kultu čarodějnic se připomíná v Macbethovi, kde kotlík Hekaté obsahuje

       ...trochu tisu,
       sbíraného při zatmění Měsíce.

Jinde Shakespeare tis nazývá "dvojnásob neblahým". Spolu s dubem má tis pověst stromu, který nejdéle roste do plné zralosti, žije však ještě déle než dub. Když je tisové dřevo vysušeno a vyleštěno, mimořádně dlouho vzdoruje rozkladu.

Jeden z "Pěti kouzelných stromů Irska" byl tis. Byl to Strom z Ross, popisovaný jako "pevné rovné božstvo" (irský tis se od britského liší tím, že má kuželovitý tvar a větve rostoucí přímo vzhůru, ne vodorovně), "sláva Banbhy" (Banbha byla aspektem irské Trojité bohyně jako Bohyně smrti), "kouzlo poznání" a "královo kolo" - to znamená písmeno smrti, které uzavírá úplný kruh kola existence. Na připomínku svého osudu nosili všichni irští králové brož ve tvaru kola, která se dědila. Den tisu jsem umístil na poslední den roku, předvečer zimního slunovratu. Stříbrná jedle zrození Ailm a tis smrti Idho jsou sourozenci: v ročním kruhu stojí vedle sebe a jejich jehličí je skoro stejné. Čím je jedle tisu, tím je stříbro olovu. Středověcí alchymisté, následujíce starou tradici, pokládali stříbro za kov Měsíce, ovládající zrod, a olovo za kov Saturnův, vládnoucí smrti, a oba tyto kovy získávali ze stejné rudy.

       Jedlové lůno stříbrné bolesti
       Tisová hrobka, olovo žalosti
       Lítice vzešlé z jednoho pramene
       Blízké listím
       S pažemi vzhůru vzlétlými do výše
       Jazykem stejným šeptají posměšek:
       "Jovova kolébka stejně zde houpá se,
       Jako rakev."