Sedmým stromem je dub, strom Dia, Jupitera, Herkula, Dagdy (náčelníka starých irských bohů), Thora, a dalších bohů bouře - také Jehovy v jeho aspektu "El" a Alláha. Majestátnost dubu nepotřebuje žádný další výklad. Většině lidí je známa Frazerova Zlatá ratolest, kde se pojednává o oběti dubového krále z Nemi v den letního slunovratu. Pro oheň letního slunovratu se vždy používá dubového dřeva. Oheň bohyně Vesty v Římě byl také živen dubem, a "oheň potřeby" (nodfyr, živý oheň, viz Č. Zíbrt: Seznam pověr a zvyklostí pohanských z VIII. věku, pozn. překl.) je vždy zapalován v dubovém poleni. Když Gwion v Cad Goddeu píše: "Pevný strážce dveří, toť jeho jméno ve všech jazycích", myslí tím, že dveře jsou obvykle vyráběny z dubového dřeva, které je nejtvrdší a nejpevnější, a že "Duir" znamená "dveře" v mnoha evropských jazycích včetně starokeltského "dorus", latinského "foris", řeckého "thura" a germánského "tuer". Všechna tato slova jsou odvozena ze sanskrtského "Dwr". Také hebrejský název písmene D, daleth, znamená "dveře" - "l" nahradilo původní "r". Letní slunovrat je doba, kdy dub, strom vytrvalosti a triumfu, rozkvétá. Stejně jako o jasanu se o něm říká, že přitahuje blesky. Věří se (a zmiňuje se o tom Vergilius), že jeho kořeny dosahují stejně hluboko v zemi, jak vysoko se vypínají jeho větve do vzduchu. To z něj dělá symbol boha, jehož zákon platí v Nebi i v Podsvětí. V dávných dobách byli vyzbrojeni blesky Poseidon jako bůh jasanu i Zeus jako bůh dubu, ale když Dórové pokořili Achájce, Poseidonův blesk se změnil v trojzubec a Zeus si jediný podržel právo vládnout bleskem. Podle některých zavedli dubové věštírny do Řecka Achájci. Ti se snad původně s prosbou o radu obraceli k buku, stejně jako Frankové, ale poté, co v Řecku nenašli žádné buky, přenesli svou oddanost na dub s jedlými žaludy, jeho nejbližší ekvivalent, kterému dali jméno "phegos", což je stejné slovo jako "fagus", latinský výraz pro buk. Dub v dodonské věštírně byl každopádně "phegos" a nikoli "drus", a loď Argo byla podle Ap ollonia Rhodského vyrobena převážně z tohoto dřeva. Ale je pravděpodobnější, že dodonská věštírna existovala stovky let před příchodem Achájců, a že měl Herodotos pravdu, když na základě informací od egyptských kněží tvrdil, že Diovy věštírny s kultem černé holubice a dubu v libyjském Ammonu a v řecké Dodoně jsou stejně staré. Profesor Flinders Petrie postuloval posvátné spojenectví mezi Libyí a řeckým vnitrozemím již od třetího tisíciletí před Kristem. O Ammonský dub se staral kmen Garamantů: Řekové znali jejich praotce Garamase jako "prvního z lidí". Zeus Ammonský byl jakýmsi druhem Hérakla s beraní hlavou, podobným Osiridovi a slunečnímu bohu Amon-Ra z egyptských Théb, odkud podle Hérodota vylétly černé holubice do Ammonu a Dodony.

Měsíc, který své jméno odvozuje od Jupitera, boha dubu, začíná 11.6. a končí 9.7. V jeho polovině je den svatého Jana, 24. června, kdy býval dubový král obětován upálením zaživa. Keltský rok byl rozdělen na dvě části, přičemž druhá z nich začínala v červenci. Díky reformě kalendáře v sedmnáctém století je nyní "Wakes Week" (původně sedmidenní pohřební slavnost na počest dubového krále) oslavován o několik dní později.

Tak jako Gwion, ukázal i Sir James Frazer na podobnost výrazu pro "dveře" ve všech indoevropských jazycích a na to, že Janus, dívaje se do obou směrů, je "statným strážcem dveří". Jako obvykle však nezašel ve svých argumentech dost daleko. Duir jako bůh měsíce dubů se dívá do obou stran proto, že stojí na obrátce roku. Můžeme v něm tedy rozpoznat dubového boha Hérakla, který se po smrti stal dveřníkem bohů. Pravděpodobně je totožný také s britským bohem Llyrem nebo Lluddem nebo Nuddem, bohem moře - to znamená bohem námořnického lidu doby bronzové - který byl otcem Creiddylad (Kordelie) jako aspektu Bílé Bohyně. Podle Geoffreyho z Monmouthu je totiž Llyrův hrob v Leicesteru ve sklepení, postaveném na počest boha Jana.

Toto nám pomáhá pochopit vztah mezi římským Janem a Bílou Bohyní Kardeou, o které se zmiňuji na konci čtvrté kapitoly jako o Bohyni dveřních závěsů, která přišla do Říma z Alba Longa. Byla stěžejem, kolem kterého se otáčel rok (starolatinský, nikoli etruský) a její důležitost poznáme z latinského přídavného jména "cardinalis", kardinální, které dodnes používáme mimo jiné pro označení čtyř hlavních směrů větru. Až do klasického období přitom větru vládla výhradně Velká Bohyně. Jako Kardea ovládala nebeskou osu za severním větrem, kolem které se otáčí vesmírný mlýn, jak to vysvětluje Varro v díle De Re Rustica. Toto pojetí se nejjasněji objevuje v Eddě, kde obryně Fenja a Menja, otáčející v chladné polární noci mlýnem Grotte, nahrazují Bílou Bohyni v jejích protikladných rozpoloženích tvoření a ničení. Všude jinde v severské mytologii je Bohyně devítinásobná. Devět obryň, které byly společnými matkami hrdiny Riga neboli Heimdalla, zakladatele severského společenského systemu, podobně otáčely s kosmickým mlýnem. Možná, že Janus původně nebyl dvouhlavý: mohl si tuto zvláštnost vypůjčit od Bohyně, která byla při Karmentáliích (slavnosti Karmenty na počátku ledna) vzývána jako "Postvorta a Antevorta", tedy "ta, která se dívá nazpět i kupředu". Nicméně se Janus s dlouhými vlasy a křídly objevuje na starém statéru z Mallu, krétské kolonie v Kilikii. Je ztotožňován se slunečním héroem Talem, a na stejné minci se objevuje i býčí hlava. Na podobných mincích, datovaných do konce pátého století před Kristem, drží Janus v ruce kolo s osmi paprsky a z jeho dvojité hlavy vychází spirála nesmrtelnosti.

Zde mohu konečně dokončit svou úvahu o Arianrhodině hradu a o "nehybném víření dokola mezi třemi živly". Posvátný král dubu byl zabit za letního slunovratu a přenesen k Severní koruně, které vládla Bílá Bohyně, a která v té době právě zapadá za severní horizont. Ale z písně, jejíž autorství Apollonius Rhodský přisuzoval Orfeovi se dovídáme, že Královna otáčejícího se vesmíru, Eurynome neboli Kardea, byla totožná s krétskou Rheou. Proto Rhea žila při ose mlýnu, kde nehybně vířila kolem dokola, zrovna tak jako na Mléčné dráze. Napovídá to, že ve starší mytologické tradici jí šel posvátný král sloužit do jejího mlýna, nikoli na hrad. Tak Samson po svém oslepení otáčel mlýnem jako vězeň Dalily.

Další jméno Bohyně mlýna bylo Artemis Calliste, neboli Kallistó ("nejkrásnější"), které byla v Arkádii zasvěcena medvědice. V Aténách při slavnosti Artemis Braurónské hrály desetileté a pětileté děvčátko roli posvátných medvědů. Na počest Měsíce byly oblečeny v šafránově žlutých šatech. Velká a Malá medvědice jsou dosud jmény těch dvou souhvězdí, která "otáčejí mlýnem". Velké medvědici Kallistó se řecky také říkalo Heliké, což znamená jak "ta, která otáčí", tak i "vrbová větev" - připomínka toho, že vrba byla zasvěcena téže Bohyni.

Důkazy pro domněnku, že kult dubu přišel do Británie od Baltu mezi léty 1600 a 1400 před Kristem (o čemž píši v kapitole šest) taktéž ukazují na to, že abeceda Beth-Luis-Nion, ve které je dub hlavním stromem, nebyla určitě vytvořena před rokem 1600. Jeřáb, vrba, olše a bez však již tehdy mohly být posvátnými stromy. Gwyn, "bílý", syn Llyra neboli Lludda, byl na počest svého otce pohřben v dubové rakvi ve tvaru lodi. Byl určitým typem Osirida a jeho nepřítel, Viktor, syn Paličův, byl jistým druhem Seta. Gwyn byl později ztotožňován s králem Artušem a jeho jméno se jako "Win" objevuje na začátku jmen mnoha starých měst v Británii (například Winchester, pozn. překl.).