Šestým stromem je hloh. Je obecně vzato nešťastným stromem, a jméno, pod kterým figuruje v irském Brehonském zákoně, "sceith", je zjevně spjato s indoevropským kořenem "sceath" nebo "scéth", který značí "škodu". Z toho se také odvozuje anglické slovo "scathe" (škoda, zranění, pohroma) a řecké "a-scethes", nezraněný či nepoškozený. Ve starém Řecku, stejně tak jako v Británii, byl měsíc hlohu měsícem, ve kterém lidé chodili ve starých šatech. K tomuto zvyku se vztahuje přísloví "Ne'er cast a clout ere May be out" (neshazuj šaty ze sebe, dokavad květen nepřejde), které znamená "neberte si na sebe nové šaty, dokud není nešťastný měsíc pryč" spíše nežli upozornění na proměnlivost anglického klimatu. Lidé si také odpírali sexuální styk, což vysvětluje, proč byl květen nešťastným měsícem pro svatbu. V Řecku a Římě byl květen měsícem, ve kterém byly vymetány svatyně a omývány obrazy bohů. Byl to měsíc příprav na slavnost letního slunovratu. Řecká bohyně Maia, ačkoli je v anglické poesii představována jako "vždy krásná a mladá", své jméno získala z "maia", babička. Byla to zlovolná dáma, jejíž syn Hermes odváděl duše do pekla. Ve skutečnosti byla Bílou Bohyní, která jako Kardea vrhá kouzla pomocí hlohu. Řekové ji usmiřovali při svatbách (protože svatby nenáviděla) pěti pochodněmi z hlohového dřeva a hlohovými květy před začátkem nešťastného měsíce.

Plutarchos se ve svých Římských otázkách ptá: "Proč Římané nepořádají svatby v měsíci květnu?", a správně odpovídá: "Není tomu tak, že v tomto měsíci pořádají největší z očistných obřadů?" Vysvětluje, že v tomto měsíci se jako oběť Saturnovi házely do řeky loutky zvané "argeioi" tj. "bílí muži". Ovidius vypráví o věštbě, kterou mu před svatbou jeho dcery sdělila Jupiterova kněžka: "Před červnovými idami (tj. prostředek měsíce června) nemají nevěsty a manželé žádné štěstí. Do té doby, než je smetí z chrámu Vestina žlutým Tiberem odneseno do moře, nesmím si sama česat vlasy, které jsem si ostříhala na znamení smutku, ani si stříhat nehty, ani se spojit se svým manželem, ačkoli je Jupiterovým knězem. Nespěchej. Tvá dcera bude v manželství šťastnější, když Vestin oheň zahoří na očištěném ohništi." Nešťastné dny skončily 15. června. V Řecku nešťastný měsíc začínal a končil o něco dříve. Podle Sozomena z Gazy, církevního historika z pátého století, probíhala ve stejný čas terebintová slavnost v Hebronu, při které byly dodržovány stejné zápovědi týkající se nových šatů a sexuality. Důvod byl stejný - omytí a očištění svatých předmětů.

Ve velšské mytologii se hloh objevuje jako zlovolný Král obrů, Yspaddaden Penkawr, otec Olwen ("té s bílou stopou"), což je jiné jméno Bílé Bohyně. V příběhu O Kilhwychovi a Olwen - jméno Kilhwyche pochází z toho, že byl nalezen v pelechu divoké svině - se Hlohový obr všemožně snaží překazit sňatek Kilhwyche a Olwen a požaduje za ni třináct zjevně nedosažitelných pokladů jako odstupné. Obr žije na hradě střeženém devíti dveřníky a devíti hlídacími psy, což je důkazem síly tabu proti sňatku v měsíci hlohu.

Zničení starých hlohů je v Irsku spojováno s největším nebezpečím. E.M. Hull ve Folkloru Britských ostrovů uvádí dva případy z devatenáctého století, kdy takový člověk ztratil dobytek, děti a všechny peníze. V. Cornish zase ve své dobře dokumentované studii Historické hlohy Britských ostrovů píše o posvátných hlohových stromech, rostoucích vedle pramenů. O "Hlohu svatého Patrika" v Tin'ahely v hrabství Wicklow píše: "Vyznavači přišli 4. května, udělali kolem studně kruh, trhali si z šatů kusy látky a věšeli je na hloh." A dodává: "Je to den svaté Moniky, ale nevím o tom, že by to mělo nějakou spojitost." Vzhledem k tomu, že den svaté Moniky v novém kalendáři (gregoriánském, což ale neodpovídá - naopak 4. květen dle juliánského kalendáře odpovídá 14. květnu podle gregoriánského kalendáře, pozn. překl.) odpovídá 15. květnu ve starém kalendáři, šlo jednoduše o obřad na počest měsíce hlohu, který právě začal. Zúčastnění si z oblečení trhali proužky látky na znamení smutku a usmíření.

Hloh je tedy stromem zdůrazněné cudnosti. Jeho měsíc začíná 14.5., kdy začíná hloh kvést, a končí 10.6. Asketické užití hlohu, odpovídající kultu bohyně Kardey, musí být nicméně odlišováno od jeho pozdějšího orgiastického používání, které odpovídá kultu bohyně Flory. Tím se vysvětluje anglický středověký zvyk vyjíždět ráno prvního května pro kvetoucí hlohové větve a tancovat kolem májky. Cornish dokazuje, že kult bohyně Flory v Británii rozšířili v závěru prvního století před Kristem belgičtí nájezdníci, a že legenda o hlohu z Glastonbury, který rozkvétal na Boží hod vánoční (tedy 5.1. dle nového kalendáře) a který pokáceli Puritáni, byla žertem na účet normálního hlohu. Mnichové z Glastonbury ho uctívali na základě pověsti o Josefovi Arimathijském, jeho holi a o Kristově trnové koruně. To mělo odvádět od orgiastického používání hlohových květů, ke kterému normálně docházelo až prvního máje (dle starého kalendáře).

Je pravděpodobné, že starý strom, který rostl na místě katedrály svatého Davida, byl orgiastický hloh. To mohlo připět ke vzniku legendy o Davidově zázračném narození.