 |
Staré pověsti české - nebo bójské? | ||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||
|
Mezi příběhy, které každý z nás jistě slyšel už v ranném věku, zcela jistě můžeme vedle pohádky o Karkulce nebo o Bajajovi započítat i vyprávění o tom, jak naši dávní předkové přišli do země, kterou pojmenovali po svém vůdci, o tom, kdo a jak poté zemi spravoval, a kde vzal svůj počátek rod Přemyslovců. Naše znalosti však bohužel často odvisí pouze od podání, kterým buditelé minulého století obšťastňovali naše národní cítění. Netvrdím, že znám pravdu, která se za starými českými pověstmi skrývá, a těžko mohu přijít po letech kritického i nekritického zkoumání dochovaných pramenů i archeologických nálezů s něčím zásadně novým. Tento článek má být spíše krátkým polemickým průřezem díly autorů, kteří se dané problematice věnovali nebo věnují. Hned na počátku rovněž odmítám nařčení z jakéhokoli velko...... (doplňte si sami), šovinismu, případně z anti....... (doplňte sami). Případné obvinění z tendenčnosti odmítat nemohu.
Okřídlená Kosmova slova, která přebírali další a další. Malý důraz se klade na to, že Kosmas psal svou kroniku latinsky, a jméno, které uvedl, zní Boemus. Bohemia, Boiohaemum, Buiaimon bylo dávným jménem Čech, kde žil kmen keltských Bójů. Byl praotec Čech spíše praotcem Bójem? Je to lákavá představa, ale v kontextu Kosmova vyprávění nevypadá reálně: Kosmas zde pravděpodobně píše o tom, jak "by to mělo být", protože člověk přichází do hotové země, která je pro něj připravena. Jméno prvního božského nebo hrdinského vůdce se spíše odvozuje od jména kmene, země nebo města, nežli naopak. Kosmas píše: "A poněvadž tato země za těch časů ležela nedotčená rádlem a do té doby ještě do ní nevešel člověk, který by se jí dotkl, uznávám za vhodnější o její úrodnosti či neúrodnosti pomlčeti, než říci něco nezaručeného. Když do těch pustin vstoupil člověk, ať to byl kdokoli - neznámo s kolika lidmi - hledaje příhodných míst k lidským příbytkům, přehlédl bystrým zrakem hory a doly, pláně a stráně, a tuším kolem hory Řípu mezi dvěma řekami, Ohří a Vltavou, prvá zařídil sídla, prvá založil obydlí a radostně na zemi postavil bůžky, jež s sebou na ramenou přinesl." Povšimněte si zvláště formulace "ať už to byl kdokoli" a výrazu "tuším". Kosmas také výslovně netvrdí (tvrdili to však jiní autoři, kteří Kosmova slova přejímali dle potřeby), že dříve v zemi nežili (nebo jí neprocházeli) lidé, jen se jí ještě "nedotkli", neprovozovali zemědělství. Tím by nás odkazoval až k neolitu, který na našem území začíná v období 5000 až 6000 let př. Kr. Lépe se však zde na Kosmův popis hodí unětická kultura starší doby bronzové (asi 2000 až 1500 př. Kr.), která pravděpodobně představuje jeden ze zdrojů keltské kultury v evropském měřítku. Ačkoli není jasné, jestli Bójové byli kmenem, který se v Čechách vyvinul, nebo zda přišli až v druhé keltské vlně nových osadníků mladší doby železné, trvá tu stále kontinuita osídlení a vývoje. Odráží tedy pověst o praotci Čechovi nějaké dávné události nebo snad mythologické představy, nebo je to logický Kosmův úvod k tomu, co bude následovat? Osobně se kloním k druhé možnosti.
První tři jména jsou jmény langobardských králů, jak je uvádí Chronicon Gothanum z počátku 9. století. Crocco je jménem, které se vyskytuje v Kosmově kronice a které takzvaný Dalimil překládá jako "Krok". Zvláštní jméno vedlo k mnohým rozporuplným úvahám o Krokově identitě: měl se prý jmenovat Gracchus a být římského původu (je to výpůjčka z polských kronik, které takto jmenují zakladatele Krakova), nebo jde o převzatou postavu z francouzských kronik, kde se objevuje vůdce Alamanů (případně král Vandalů) z třetího (nebo pátého) století jménem Crocus, Croco, Crosco nebo Chracus. Kosmas se zmiňuje o Krokově dokonalosti, bohatství, rozvážnosti a důmyslnosti, a trochu podivnými slovy o Krokově konci: "A poněvadž lidu pravdivě předpovídala (Libuše) mnoho budoucích věcí, celý ten kmen sešel se po usmrcení jejího otce k obecné radě a ustanovil ji sobě za soudce." Z toho vychází B. Hlinka a píše: "Podle kronikářových slov rozhodně nezemřel klidnou, přirozenou smrtí." Proč by ne, když normanský Crocco skončil na popravišti", zdůrazní ti, kteří sázejí na vliv předloh pro znění našich "pověstí"." Snad mají pravdu. Nedá mi to ale, abych neupozornila na irský mýtus o králi Cormacovi Mac Artovi (tedy "synu Oráče"?), který, jak si můžete přečíst v Lexikonu keltské mythologie, "se stává prototypem irského krále, představitele oprávněné vlády", splňuje ideál bohy vyvoleného krále "díky mimořádné moudrosti a spravedlnosti, což mu vynáší titul "irského Šalomouna"." Konec Cormacovy vlády je násilný: "Aby pomstil urážku, jíž se dopustil jeden z Cormacových synů, usmrcuje "silný muž" na Taře prince otcovým vlastním oštěpem, který nemíjí cíl, přičemž králi v půtce vyrazí oko." Zdá se, že se tu setkáváme s obětí posvátného krále nebo jeho syna jako náhradníka. Může Krokova postava odrážet tentýž rozšířený mýtus? Z těch skromných zmínek, které máme u Kosmy k disposici, o tom těžko můžeme něco usuzovat.
Nedávno jsem si v Lidových novinách přečetla článek, v němž se V. Karbusický opět vrací k tvrzení ze svých "Nejstarších pověstí českých", že "postava "kněžny Libuše", která nahradila původní bezejmenou a bezvýznamnou hadačku, vznikla teprve tehdy, když se její rysy vykrystalizovaly do uvedené podoby u historické postavy Matyldy Toskánské. Motiv "Libušina soudu" nemohl vzniknout v české pověsti dřív, než došlo ke skutečnému "Matyldinu soudu", tj. před rokem 1077. Motiv Libušina sňatku s vypravením poselstva, k němuž došlo na základě konfliktu před "soudem", nemohl vzniknout v české pověsti dřív, než došlo k událostem kolem Matyldina sňatku a pověstem o něm, tj. před rokem 1089." Dovolte mi s tímto názorem nesouhlasit. Takzvaný Kristián sice píše o "hadačce", kterou nejmenuje, ale tato hadačka se i v jeho podání stala Přemyslovou ženou a tím pramatkou Přemyslovců, jak tedy mohla být pro Přemyslovce bezvýznamná? Zdá se spíše, že Kosmas, jehož dobu přece jen dělilo od přijetí křesťanství více let než takzvaného Kristiána, si dovolil napsat více a otevřeněji, než křesťanský legendista žijící pouhé století po křestu prvního českého knížete. Jméno Libuše se ostatně poprvé nevyskytuje v Kosmově díle, ale v (snad) starší legendě Diffundente sole. Co je ovšem důležitější, Kosmas se zmiňuje o třech sestrách: o Kazi, znalé bylin a lékařského umění, o Tetce, která "navedla hloupý a nerozumný lid, aby se klaněl Oreadám, Dryádám a Amadryádám a ctil je; zavedla též celou pověrečnou nauku a učila modloslužebným řádům..." a konečně o Libuši, která "poněvadž nikdo není úplně blažen, žena tak znamenitá i chvályhodná - ach nešťastného osudu lidského! - byla prorokyně." Proč by si Kosmas vymýšlel další dvě sestry včetně jejich jmen? A co vlastně ta jména znamenají? Lingvista Flajšhans soudil, že jméno Kazi vzniklo nepochopením přísloví "To už ani Kazi nenapraví", které správně mělo znít "To už nenapraví ani trest" - káza, kazň. Zajímavější je, že jména Kazi i Teta lze vysvětlit z keltštiny. A. Bauerová v knize "Tisíc jmen v kalendáři" o jméně Kazi píše: "Ve slovníku staré keltštiny (kupř. Ant. Holder) najdeme ženské jméno velmi podobné, s významem Kráska. Navíc se v něm setkáme - s Tetou. ...... Ve starokeltštině znamenalo prostě kněžku." Jméno Libušino se většinou vykládá ze staroslovanského kořene ljub-, tedy milá, milující nebo láskyplná. A. Bauerová však poukázala na to, že "nelze ovšem vyloučit, že jde o jméno daleko starší, že jeho kořeny dosahují až do hlubin zdrojů indoevropského jazyka. Podobně jako český Libor a původně latinský Liborius znamenal obětníka, žrece (latinsky libare - přinášet oběti božstvu), mohla Libuše vzniknout z pradávného jména značícího kněžku, věštkyni (v křesťanském kalendáři najdeme obdobná jména světců z prvních století našeho letopočtu - např. ženské Libosa, mužská Libusus, Libencius a další). V Čechách podnes názvy Libuše, Libušinka apod. označují místa někdejších jezírek a pramenů na hradištích; z vody se patrně věštilo." Takže kráska, kněžka a obětnice. Máloco by pro trojici sester z pověsti bylo přiléhavější. Tato jména ovšem zní spíše jako tituly, které mohlo nést mnoho dávných služebnic bohů. Jméno - titul kněžky však často splývá se jménem uctívané bohyně, které kněžka slouží - tak jako s ní určitým způsobem splývá kněžka sama. V našem případě by to mohlo být jméno Kazi. Dovolím si upozornit na krásnou pannu či šerednou stařenu (zřejmě může být - tak jako v irských mýtech o oprávněné vládě - obojím), jezdící na bílém koni v Českém krasu, jejíž jméno mohlo být Koda, Kotys. Dle některých autorů se jedná o keltskou bohyni na koni, podobnou do jisté míry Eponě. S koněm je spojena též Libuše, a V. Šatavová a Š. Kosík v doslovu k českému překladu Mabinogionu píší: "O tom, že se v případě Pwylla a Rhiannon jedná o známý motiv krále a bohyně, jsou keltologové vesměs zajedno. Josef Baudiš, inspirátor Vilikovského překladu, se této otázky letmo dotkl v souvislosti s českou pověstí o Přemyslovi a Libuši. Zarážející je zde především ta skutečnost, že jména "Pwyll" (rozum, důvtip) a Přemysl mají antroponomasticky (nebo theonomasticky?) stejný význam. Také Rhiannon má s Libuší srovnatelného nadpřirozeného koně." Nemohla tedy původně triáda Kazi, Teta a Libuše označovat bohyni země a současně i její nejvyšší kněžku, která si jménem bohyně vezme za manžela krále a tím mu dává oprávněnou vládu nad zemí?
Tak jako v předchozím případě tří sester, i u Přemysla nelze nevidět četné prvky indoevropské (a zvláště pak keltské) mythologie. Tyto zjevné spojitosti dokonce vedly k tvrzení, že si Kosmas "vypůjčil" postavu Lucia Quinctia Cincinnata, který byl římským senátem povolán od pluhu k vládě. Je však pravděpodobné, že Cincinnatus nebyl vzorem pro Přemysla, ale oběma bylo vzorem něco jiného - dávný indoevropský mýtus o božských předcích a s ním spjatý rituál nastolování krále. Na paralely upozorňuje V. Karbusický (1966): "Je známa tradiční nastolovací slavnost korutanských knížat, prováděná ještě ve 12.-14. století, při které seděl na kamenném stolci sedlák a teprve po dotázání přítomných, kdo je muž proti němu kráčející a zda je ochráncem vdov a sirotků, uvolnil své místo a kníže se směl posadit na trůn. ...... Selského krále zná také starošpanělská pověst o králi Gótů Wambovi; toho pomohl najít jako oráče obědvajícího na poli božský výrok - také v této pověsti Wamba zatkne lísku do země a ona zázrakem vypučí." Mimochodem, proč právě tolik zdůrazňovaná líska? Je tu snad možné hledat souvislost s mythologickým významem lísky jako stromu moudrosti, poznání, zasvěcení, božské inspirace. Motiv lísky, která kvete a plodí zároveň, jejíž ořechy skrývají veškeré vědění světa, se často objevuje v keltské mythologii, dokonce i ve spojitosti s královskou mocí. S. a P. Botheroydovi v "Lexikonu keltské mytologie" uvádějí: "Při spravedlivé vládě oprávněného, tj. bohy určeného krále je jako určitá prémie dána mj. hojnost lískových oříšků. Rekordní úrody byly vedeny v análech až daleko do středověku. MacCuill, "syn lísky", je jeden ze tří králů Tuatha Dé Danannů, manžel Banby, jedné ze tří ztělesnění Irska. Zde máme co činit s pravou hierogamií (svatá svatba), jejímž smyslem je zajistit úrodnost země, na čemž se nic nemění, ani když křesťanský písař MacCuillovi odpírá božskou hodnost a uvádí jej jako "uctívače lísky"." Karel IV., který pravděpodobně byl mimo jiné i výborným znalcem mystických tradic, obdaroval ves Stadice svobodnickými výsadami s povinností každoročně odvádět úrodu oříšků z Přemyslovy lísky. V současnosti se ořechy ze Stadic dodávají českému presidentovi. Tak, jako symbol lísky, se posvátného sňatku krále se zemí (tu zastupuje kněžka, královna) týká i motiv orby. Je to orba rituální a probíhá na zvláštním poli, jen pro tento úkon vyhraženém. Orání má erotickou symboliku, a zdá se, že kdysi nezůstávalo jen u symboliky. Podle R. Gravese "mýtus o Démétřině dobrodružství na třikrát zoraném poli ukazuje na spojitost s obřadem plodnosti, který se donedávna udržel na Balkáně: kněžka obilního kultu asi veřejně souložila s posvátným králem v době podzimního setí, aby byla zajištěna dobrá úroda. ...... Hádův únos Kory tvoří součást mýtu, v němž si helénská trojice bohů vynucuje sňatek s předhelénskou trojjedinou bohyní: Zeus a Héra, Zeus (nebo Poseidón) a Démétér, Hádes a Koré; podobně se v irském mýtu Brian, Iuchar a Iucharba žení s trojjedinou bohyní Eire, Fodhla a Banbha. Mýtus se vztahuje k primitivnímu období, kdy se muži zmocnili zemědělských mystérií, ovládaných původně ženami. Když Démétér odmítá poskytovat lidem obilí, je to jen další verze spiknutí vedeného Inó, které mělo zničit Athamantovu úrodu." Zašla bych snad příliš daleko, kdybych i v Přemyslovské pověsti hledala ozvěny hlubokých společenských zvratů, které zde popisuje Graves. Je nicméně zajímavé, že bezprostředně po svatbě Přemysla a Libuše a založení Prahy následuje hravá (v Kosmově podání, u dalších už méně hravá) dívčí válka. Domnívám se, že jméno Přemyslovo (stejně jako Libušino) bylo spíše titulem, současně jménem bohů i jejich pozemských zástupců - kněží a knížat (zde etymologie nelže) v jedné osobě. Později bylo zahrnuto do proklamované posloupnosti panovníků. D. Třeštík v knize "Počátky Přemyslovců" (1997) píše: "Viděli jsme ale, že přinejmenším v 9. století nevládl Čechům nikdy jeden kníže, ať již Přemyslovec nebo ne, ale kmenové shromáždění a celá řada knížat společně. Kosmův seznam tedy nemohl být v žádném případě katalogem ústředních knížat českého kmene. Vymyšlen určitě nebyl, takové katalogy se ústně tradovaly v celé Evropě, buď jako seznamy předků, nebo jako posloupnost panovníků. Byly "oficiální" v tom smyslu, že například byly recitovány při intronisaci irských a skotských kmenových "králů". Protože se český nastolovací rituál podobal irskému a skotskému i v takových podrobnostech, jakými bylo obouvání střevíců "předků", je možné, že to, co slyšel Kosmas, bylo takovýmto oficiálním katalogem původně přednášeným při slavnostech nastolování. Na začátku těchto katalogů stály většinou bájné postavy, hrdinové nebo přímo bohové. To je také náš případ, Přemysl samozřejmě historickou postavou nebyl a i jméno druhého v řadě, Nezamysla, které je významovým opakem jména Přemyslova, patří určitě do báje. Šlo tu zřejmě o dvojčata, typické postavy mýtů, pověstí i rituálů celé řady evropských etnik. Prozrazují to jejich jména, bájná či božská dvojčata vždy nesla aliterující, rýmující nebo jinak si odpovídající jména. ...... Přímou obdobou Přemysla a Nezamysla jsou řečtí bratři - dvojčata, "přemýšlející" Prometheus a "nemyslící" Epimetheus. To ale neznamená, že i ostatní jména jsou nehistorická. V obdobných zachovalých seznamech se pravidelně objevují po prvních božských a herojských předcích předkové historičtí, i když jejich řada bývá zpřeházená, jména se dublují a podobně."
Je pozoruhodné, nakolik protichůdné názory se objevily na zdroj Kosmova vyprávění. Někdo si překládá "báječné podání starců" jako svého druhu folkloristiku, zápisy zpráv prostých lidových vypravěčů. Někteří pak tyto zprávy racionalisují až do nemožnosti (např. teorie, že všechny pověsti vznikly z místních jmen, což je svérázné obrácení pochybných etymologických konstrukcí typu "ves lidí ...", kde se mnohdy značně krkolomně místní nebo pomístní jméno vysvětluje z jména vlastního); jiní zase přehnaně a neadekvátně mythologisují ("Je-li Přemysl personifikací Peruna, pak jest Libuše nejspíše personifikací oblačné děvy, s kterou se Přemysl zasnubuje, zorav zde nebesa svým pluhem - bleskem a zahnav býky - mračna do hory oblakové", píše Primus Sobotka) a jiní považují jakoukoli zmínku o mythologii za naivitu. Někteří soudí, že si Kosmas své pověsti vymyslel. Podle V. Karbusického Kosmovi "starci" nebyli prostými lidovými vypravěči, ale "byli to specialisovaní nositelé epiky, hrdinských i zábavných podání budících zájem feudálních kruhů. ... Bylo to nějaké ústní historické podání Kosmovi přístupné ve vyšším společenském prostředí, kde se pohyboval, a toto podání na počátku 12. století už bylo na ústupu, "upadalo v zapomenutí"." Zní to pravděpodobně, tato teze však vedla autora k tvrzení, že "naše staré pověsti pocházejí už z doby plně historické, nikoliv z pravěku. Přemyslovská pověst prodělala delší vývoj od stručné povídky v dynastickém prostředí Boleslavů v 10. století, až po epicky prokomponovaný "zpěv" jakéhosi přídvorského přednašeče - pěvce koncem 11. století." Proč však bylo podání "specialisovaných nositelů epiky" za Kosmova života již na ústupu? Jsem přesvědčena, že Kosmas si pověsti nevymyslel, soudě už jenom z jeho velice upřímně psané předmluvy. V ní píše o svých pramenech a dokonce i o svých rešerších v dostupné literatuře: "A tak jsem počal své vypravování od prvních obyvatelů země české a jen něco málo, co jsem poznal z báječného podání starců, vykládám, ne z touhy po lidské chvále, nýbrž aby pověsti neupadly vůbec v zapomenutí, podle toho, jak umím a vím, lásce všech dobrých lidí. ... Tato první kniha obsahuje děje české, pokud jsem se mohl o nich dověděti ... Léta od narození Páně jsem počal počítati až od časů Bořivoje, prvního knížete křesťanského, proto, že na počátku této knihy ani jsem si nechtěl něco vymýšleti, ani jsem nemohl najít kroniku, z které bych se mohl dozvěděti, kdy nebo za kterých časů se stalo, co nyní budeš čísti v následujících kapitolách". Také se několikrát zmiňuje o jakýchsi žárlivcích a závistnících ("Mne ani jejich závistné utrhačství neděsí, ani ironické jejich pochlebování mně nelahodí; kdož chtí, ať čtou, a kdo nechtí, ať to odhodí"). Mohlo by to znamenat, že se Kosmas dostal k jakýmsi "výsadním" informacím? Pokud ano, k jakým - ke zpěvům "přídvorských přednašečů"? Domnívám se, že Kosmas se díky své pestré životní dráze skutečně mohl dostat k mnohem zajímavějšímu zdroji, a to k pozůstatkům královského mýtu, který si předávaly generace královských pěvců. Z irské tradice víme, že takoví specialisté, bardové, existovali, a všemu se učili nazpaměť - byli živou kronikou království. V Kosmově době se ale některé věci začly definitivně měnit. S křestem knížete Bořivoje v roce 894 začala instituce bardů upadat, protože už nebyli potřební, ani žádaní.
Není tomu zase tak dávno, co někteří autoři soudili, že prvními obyvateli Čech byly slovanské kmeny, případně že Slované přicházeli do vylidněné země. Jazykovědná studia našich místních a pomístních jmen však ukázala, že jejich původ je mnohdy předslovanský - germánský, keltský, nebo ještě starší. Vyplývá z toho poznatek o kontinuitě osídlení našeho území. Lidé - většinou snad bojovníci, kupci a řemeslníci - přicházeli a odcházeli, ale v zemi vždy značná část obyvatelstva zůstala. Byli to pravděpodobně především zemědělci, více svázaní s půdou a tradicí. Kmeny se mísily, kulturní zvyklosti se vzájemně ovlivňovaly. Začíná se ukazovat, že názor, spojující archeologickou kulturu s určitým ethnikem, je neudržitelný. Naopak, některé skupiny lidí, charakterisované společnou kulturou, jako ethnikum vlastně neexistovaly, ale byly výslednicí dlouhého vývoje, vycházejícího hlavně z místního obyvatelstva, "autochthonního substrátu". Ethnogenese byla do značné míry až sekundárním stmelením skupin se společnou kulturou materiální a duchovní. Co to znamená pro nás? Čechy patřily k nejpůvodnějšímu keltskému území, kde probíhala ethnogenese Keltů. A. Bauerová v "Zlatém věku země Bójů" (1988) píše: "Pátrání pronikající co nejhlouběji - až k vzniku keltského lidu - a ještě dále, až k populacím, které vytvořily úrodnou půdu pro tento vznik (celý proces bývá nazýván keltskou etnogenezí), prováděla u nás řada badatelů. Rozcházejí se v dílčích názorech a k jednotlivým vývojovým etapám zaujímají i protichůdná stanoviska. Shodují se však v tom, že už jihočeská a západočeská mohylová kultura střední doby bronzové (15.-13. století př. n. l.) má na této genezi patřičný výchozí podíl." Nelze-li tedy etnickou identitu zjistit archeologickými metodami, nebylo by k tomu možné použít to, co nás skutečně spojuje s našimi předky - totiž naše geny? Ukazuje se, že to do jisté míry možné je, nikoli však pro zařazení jedince (a zvláště ne ve Střední Evropě, která "odjakživa byla něco jako velký kotlík plný vroucí polévky, do níž byly neustále přilévány a vmíchávány nejrůznější další zavářky, příměsi a příchuti", jak píše A. Bauerová), ale pro výzkum původu celé populace, sledování případných migrací a podobně. V březnu 1997 vědci z Oxfordského Ústavu molekulární medicíny zjistili, že "Cheddarského muže" (zemřel kolem roku 7150 př. Kr.), jehož pozůstatky byly objeveny v jeskyni Goughs Cave v roce 1903, dělí jen jeden z tří set párů basí v sekvenci mitochondriální DNA od jednoho z dvaceti účastníků pokusu, který financoval producent místní televizní společnosti. Znamená to, že bylo nalezeno přímé genetické pouto spojující eneolitického člověka z doby před 9000 lety s dnešním obyvatelem téže oblasti. Dr. B. Sykes, který vedl tento genetický výzkum, již před tím soudil, že podle sekvencí hypervariabilních oblastí mitochondriální DNA (dědí se pouze v mateřské linii) předci většiny moderních Evropanů přišli alespoň před 20 000 lety, tedy dávno před předpokládaným příchodem neolitických zemědělců. Sykesova skupina analysovala mitochondriální DNA od více než osmi set moderních Evropanů a identifikovala mezi nimi nejméně pět hlavních skupin. Čtyři z nich byly starší než poslední glaciální vrchol (tj. 35 000 - 25 000 let), pátá je v Evropě mnohem mladší (6000 - 10 000 let) a má jasný vztah k mitochondriální DNA z Blízkého východu, což zřejmě představuje "genetický ohlas" příchodu zemědělského lidu. Pátá skupina je ale dosti slabá - ukazuje to, že oproti dosavadním domněnkám se spíše šířila myšlenka zemědělství než její nositelé, lovci a sběrači se prostě naučili pěstovat plodiny od nečetných příchozích. Dalo by se tedy pomocí genetiky zjistit, s kterými skupinami, žijícími v průběhu tisíců let na našem území jsme příbuzní? Ano, ale potřebujeme k tomu jiný typ studie než byl použit u "Cheddarského muže", kde šlo o to vyhledat genetickou spojitost mezi konkrétními jedinci. Nyní potřebujeme vyhledat genetický vztah mezi celými populacemi - tak do jisté míry překleneme problém "kotlíku polévky". Ukazuje se, že k tomu lze použít výzkum dědičných chorob. Dosti častou dědičnou chorobou (u nás se vyskytuje přibližně 1x na 3000 novorozenců) je cystická fibrosa. Je způsobena pozměněním jednoho genu. Těchto změn (mutací) je u příslušného genu na celém světě popsáno několik set, ale běžně se vyskytuje méně než dvacet z nich, a jejich relativní výskyt v různých světových populacích je různý. V České republice je druhou nejčetnější mutací tohoto genu mutace G551D, která se srovnatelně často vyskytuje ve Velké Británii (zvláště v její severozápadní části, Walesu a Skotsku), v Irsku, Bretani a Rakousku, zatímco ve všech ostatních dosud studovaných zemích je frekvence jejího výskytu zanedbatelná. V článku "Relativně vysoký výskyt mutace G551D CFTR genu v České republice u pacientů s cystickou fibrosou objektivně prokazuje, že naše populace je mimo jiné i keltského původu" Dr. M. Macek et al. uvádějí: "Častý výskyt mutace G551D na CF chromosomech u postižených České republiky, Velké Britanie, Irska, Bretaně a Rakouska je základem naší hypotézy, že tato mutace má původ v keltské populaci, a že se šířila s keltskými migracemi. ...... Celoevropská genetická studie, která studovala frekvenci rekombinací vázaných mikrosatelitových haplotypů u mutace G551D určila objektivní stáří této mutace na přibližně 3250 let a ukázala že mutace G551D má pouze jediný, společný, původ v těchto populacích (Cashman et al. 1995). To potvrzuje náš předpoklad, že tato mutace vznikla v období rané keltské etnogenese v rámci tzv. proto-keltské populace (Barraclough 1978). Je také zřejmé, že se u mutace G551D nejedná o vliv tzv. náhodného genetického driftu, který je nepravděpodobný v takovém rozsahu a u všech studovaných evropských populací současně. Předložená populačně - genetická hypotéza je z vědeckého hlediska nejpravděpodobnější. Naše data a jejich srovnání s ostatními evropskými populacemi objektivně prokazují, že naše populace je mimo jiné i keltského původu." Jsme tedy Keltové? Ano, jsme mimo jiné i Keltové, právě tak jako jsme částečně i Slované, Germáni, Židé a další indoevropané i neindoevropané. Každý z nás je unikátem, genom každého z nás odráží tisíce našich předků, jejichž míšením nevzniká jen směsice genů, ale i geny nové. Zajímá vás, který rod převažuje právě u vás? Pak vám mohu poradit jediné: jste to, čím se cítíte být.
|
