Kořeny druidismu v Evropě se pravděpodobně dají vysledovat již od neolitu (mladší doby kamenné) a doby bronzové. Jedinými zprávami z těchto časů jsou však archeologické nálezy. Podle nich a podle úvah o kontinuitě mythologických názorů si můžeme vytvořit představu o skupině lidí, jejichž výsadní postavení ve společnosti bylo určeno jejich přístupem ke znalostem theologickým, přírodovědeckým i technologickým.

V Evropě doby železné stáli druidové spolu s bardy a uměleckými řemeslníky stranou bojovnické šlechty i svobodných zemědělců a pastevců. Oproti ostatním skupinám společnosti se však druidů týká jen málo zmínek historiků a nemnoho archeologických nálezů. Ještě méně zpráv než o mužských členech druidského stavu se dochovalo o druidkách - nejspíše proto, že mnichové keltské křesťanské církve tyto zmínky z textů vypouštěli, neboť představa ženy vládnoucí stejnými náboženskými silami jako muži pro ně nebyla přijatelná. Ačkoli víme, že druidky existovaly, není dosud zcela jasné, zda zastávaly zcela stejné funkce jako druidové, nebo zda měly nějaké zvláštní povinnosti.

Klasičtí historici popisovali druidy jako "filosofy... lidi vzdělané v náboženských otázkách" (Diodorus Siculus), "nejspravedlivější z lidí" (Strabo), nebo "kněze oblečené do bílých rouch" (Plinius). Učili o nesmrtelnosti duše; podle Strabona soudili, že "duši člověka a Vesmír nelze zničit, ačkoli občas může přechodně zvítězit oheň nebo voda". Podle Diodora Sicula byli druidové "lidé, znalí podstaty božství, ti, kteří hovoří jazykem bohů". Jako znalci náboženských otázek druidové určovali termíny slavností a vedli je, dohlíželi na přinášení obětí, předvídali budoucnost podle letu ptáků a podle obětí posvátných zvířat. (Není jasné, o jaká zvířata šlo, ale mohla to být prasata - nasvědčují tomu zmínky o "pasácích vepřů" nebo o krádežích prasat v keltských mýtech.) Druidové mohli člověka za trest vyloučit z náboženského a veřejného života. Ostatně to byli oni, kdo ustanovovali zákony (nebo, jak tomu říká Strabo, "morální filosofii") a soudili pře. Hráli hlavní roli v udržování diplomatických vztahů mezi keltskými královstvími - jak v míru, tak i ve válce. Podle Diodora "často i tehdy, když už se armády shromáždily na bojové linii s meči tasenými a kopími vztyčenými, mezi ně tito lidé vstoupili a bitvu zastavili". Druidové (alespoň galští) tvořili organisované bratrstvo, přesahující kmenová území. Podle Caesara jej vedl "hlavní druid", volený na každoročním shromáždění na území Karnutů. Obecné zákony a principy, schválené tímto shromážděním, mohly pak být v každém království doplněny osobním královým druidem. Trvalo dlouho, než se člověk stal druidem. Podle Caesara to bylo až dvacet let. Druidové byli živou knihovnou Keltů, vše se předávalo ústně (protože "pokládají za nevhodné svá studia svěřit písmu", jak napsal Caesar). Od dětství do třicítky se tedy aspirant druidství učil o zákonech a tradicích, rituálech a mysteriích - vše nazpaměť. Proto (nejen díky důležité společenské roli) neplatili druidové daně a byli zproštěni vojenské služby. Posvátným shromaždištěm druidů byl dubový háj. Už slovo "druid" je spjato s keltským výrazem pro dub (druis). Posvátnému háji se pravděpodobně říkalo drunemeton (kombinace výrazů pro "dub" a "svatyni" - nemeton). Plinius píše, že z dubu druidové snímali jmelí "zlatými srpy... a věřili, že jmelí podané v nápoji je protijedem na všechny jedy".

Původní druidové byli potlačováni Římany a poté křesťanskou církví, takže kolem roku 1000 druidismus jako celistvý systém víry ze západní Evropy zmizel. Velká část druidů konvertovala ke křesťanství, díky čemuž si keltská křesťanská církev uchovala mnoho prvků ze starého náboženství: pohanští bohové a bohyně se stali křesťanskými světci, posvátná místa byla nyní zasvěcena křesťanským svatým, na místě svatyní se stavěly katedrály... Není však vyloučeno, že byla přesto zajištěna kontinuita druidství ve více méně podzemních podmínkách. Říká se, že v roce 1245 se uskutečnilo shromáždění tajných britských druidů a bardů, kde byla ustanovena skupina z Háje na hoře Haemus. Ta prý od té doby stále existuje v nepřerušené linii. (Taková tvrzení je ovšem zapotřebí brát nanejvýš obezřetně, protože jsou dosti běžná...) Jak se zdá, skupina z Háje na hoře Haemus v současnosti opravdu funguje a je doložena od začátku 18. století - získání ještě starších doložených zpráv je velmi obtížné.

Doložená historie druidismu v posledních dvou stoletích je ovšem také velmi zajímavá. V roce 1659 usoudil učenec John Aubrey (podle nehož jsou pojmenovány tzv. Aubreyovy jámy ve Stonehenge, kde prováděl archeologický průzkum), že Stonehenge by mohlo být druidským chrámem. Své názory popsal v dopisech kolegům a v poznámkách k práci Templa Druidim, která nebyla nikdy v plném znění publikována. V roce 1695 vyšla její část. Důležitější bylo, že se úplný opis Aubreyovy práce dostal v roce 1717 do rukou starožitníkovi Williamovi Stuckeleyovi. Ten Aubreyovy názory na Stonehenge považoval za skvělý nápad a začal je dál rozvíjet. Ve stejném roce se prý setkali britští a bretanští druidové a bardi na shromáždění, zorganisovaném Johnem Tolandem. Na tomto setkání byl založen Jednotný svaz druidů. Jedna z jeho skupin, An Tich Geata Gairdeachas, snad existuje dosud. V Británii 18. století byli druidové popisováni různě: jako patriarchové téměř bibličtí, největší mystici dějin, nebo theokratičtí tyrani. Podobné názory se vyskytovaly ve Francii, kde byli druidové jako "předkřesťanští křesťané" pokládáni za národní hrdiny v boji proti Římanům. V roce 1781 založil Henry Hurle Druidský řád, tajnou společnost podle zednářského vzoru. Tuto skupinu, podobně jako většinu podobných mystických spolků té doby, silně ovlivnil Jacob Boehme. Byl to protestantský mystik, žák Mistra Eckharta, alchymista a hermetik, který měl rovněž vliv na rosenkruciánské, zednářské a theosofické společnosti. V posledních desetiletích 18. století se "zednářský druidismus" šířil i v Americe. Někteří radikálové byli dokonce přesvědčeni o druidském původu zednářství a rosenkruciánství. Po velmi úspěšném shromáždění bardů ve Walesu (Eisteddfod), organisovaném Thomasem Jonesem v roce 1789, se silně rozmnožily velšské kulturní a literární společnosti. Básník Edward Williams (Iolo Morganwg) v Londýně uspořádal slavnost podzimní rovnodennosti a spolu s dalšími velšskými bardy ustanovil Mean Gorsedd: na oltáři byl položen obnažený meč, který byl vložen do pochvy při rituálu, pocházejícím prý přímo od dávných druidů. Vedle toho pro doložení svých tvrzení pokračoval v překládání i občasném padělání "starobylých" rukopisů, čímž zavedl řadu dalších badatelů na scestí. Počínaje rokem 1819 se stal Gorsedd součástí každého Eisteddfodu. Propukla keltománie. Umění, hudba i literatura byly plné druidů, takových, jaké si je doba představovala. Někteří lidé (včetně oddaných křesťanů jako Stuckeley) se prohlašovali za druidy, jiní si v zahradách stavěli zmenšené napodobeniny Stonehenge a najímali si k nim falešné druidy. Mystikové se ze zednářských a rosenkruciánských skupin přesouvali do druidských řádů, a těžko mezi tím někdo mohl vysledovat rozdíl. Hnutí bylo silně ekumenické (arcidruid se v roce 1878 dokonce s modlitbou obrátil k indické Kálí) a eklekticistické (což ale nebylo v rozporu s dávnými pohanskými náboženskými tradicemi). Ve Stonehenge některé skupiny slavily rituály letního slunovratu. V roce 1900 však padl jeden ze vztyčených kamenů, což donutilo tehdejšího majitele Stonehenge k oplocení areálu a vybírání vstupného. Toto opatření mělo sloužit k ochraně památky, ale brzy vznikly problémy: hlavní druid byl totiž při následujícím letním slunovratu vyveden policií... Do roku 1914 pořádala ve Stonehenge oslavy jediná skupina. V roce 1915 získala památka nového majitele, který ji okamžitě předal britské vládě. Při slavnostním předání byli rovněž přítomni druidové. V roce 1919 se pak stalo Stonehenge národní památkou a o svolení k jeho používání žádalo vládu mnoho různých druidských společností. Jiní oslavovali slunovrat v jeho blízkosti.

V sedmdesátých a devadesátých letech dvacátého století byl druidům znemožněn do Stonehenge přístup. V červnu 1998 však vláda opět svolila, aby současní druidové mohli slavit slunovrat uvnitř Stonehenge. Ve dvacátém století se mnoho druidských záležitostí odehrávalo ve Walesu, kde každoročně probíhá Eisteddfod a Gorsedd bardů, ale i ve Francii, Bretani, Cornwallu, na ostrově Man, ve Skotsku, Irsku, v různých místech Anglie, a v Německu.

V současné době také funguje několik druidských skupin, které se poněkud odklánějí od "zednářského druidismu" minulých století. K těmto "neodruidským" hnutím patří Řád bardů, ovatů a druidů (OBOD), který se prý vyvinul z původního Druidského řádu z roku 1781, a zvláště Ar nDraiocht Fein (náš vlastní druidismus), založený Isaacem Bonewitsem. Ten zdůrazňuje badatelský přístup a "směs dávných postupů a moderní reality". Tímto způsobem má být znovu vytvořen všeevropský (či indoevropský) druidismus z kořenů nejen keltských, ale i baltských, germánských, slovanských, starořeckých a starořímských. Ar nDraiocht Fein

Na závěr bych se ráda pokusila o zvýraznění několika problémů týkajících se novodruidství, které, ačkoli v žádném případě obecné pozornosti neunikají, nejsou podle mého soudu zcela doceněny. V prvé řadě je to otázka, kým by měl dnešní druid být. Situace se za posledních dva tisíce let velmi změnila, a v současné době (myslím tím nyní řádově desetiletí) se mění tak rychle, že už jenom nutná reakce na změny představuje vážný stressující problém - a nejen pro člověka. Společnost se vyvinula (schválně volím neutrální výraz). Planeta se změnila. Není možné, aby nyní kdokoli - třeba i po dvaceti letech studia - obsáhl veškeré vědění své doby. Lze se o to alespoň pokusit a získat jistý přehled po povrchu různých věd. Lze být odborníkem v několika málo nepříbuzných oborech - u nás to sice zásadně není zvykem, ale ve světě se pomalu začíná prosazovat mezioborové studium umožňující člověku pohled na problém z různých stran. Doba polyhistorů a renesančních vědců a umělců je však definitivně pryč. Z filosofie - lásky k moudrosti - se vyčlenily zdánlivě protipolné humanitní a přírodní vědy. Jak je patrné z mnoha materiálů novodruidských skupin, jejich členové jsou spíše humanitního zaměření, a tak se nejvíce orientují na poznání keltských jazyků, práva, víry a rituálů. Na fakt, že staří druidové byli také vynikající přírodovědci (a pravděpodobně také technologové) své doby, se buďto zapomíná, nebo je poněkud odsouván stranou.

Podle mého názoru by měli druidové dneška přispět k odstranění umělé bariery mezi různými oblastmi poznání, a hlavně mezi různými metodami poznávání. Člověk bere znalosti tam, kde se nabízejí, a neměl by být omezován vžitým striktním odlišováním racionálního a intuitivního. Jedno bez druhého ostatně plodí polovičaté výsledky nedokonalého pochopení a vhledu.

Dosti zapomínaná je také role druida jako učitele. Domnívám se, že působit na myšlení lidí v duchu holistického názoru na svět a tedy i uctivého vztahu k přírodě je dnes mnohem potřebnější než pořádat setkání v rámci řádu.

Další otázka mě napadla při čtení několika programových prohlášení novodruidských skupin. Může v současné době existovat druid, který není členem žádné z novodruidských skupin? Myslím si, že ano. Žijeme ve věku informací, které jsou lehce a svobodně dostupné. Nikdo se neučí od starších celé knihy nazpaměť. Všechno máme na papíře a v binárních datech. Někdy to sice může být nevýhoda, ale skutečně to přináší možnost učit se prakticky každému, který k tomu má vůli. Jak kdo s naučenými fakty pracuje a jak jich použije při své interakci s okolím, je druhá věc.

Na závěr jsem si nechala otázku, která může připadat zcela zbytečná. Proč tohle všechno? Jaký smysl má návrat ke starým vzorům a rozvíjení dávných myšlenek v současné době? Je to zřejmě součástí hledání alternativ a východisek na přelomu věků. Mnoho lidí v nynější racionalistické a redukcionistické době cítí, že potřebují něco víc - plnější a bezprostřednější vztah k přírodě, Vesmíru, k Bohu i k sobě samým. Velké církevní instituce je někdy neuspokojují v hledání, osobní účasti a plném prožívání různých aspektů jednoty se jsoucnem. Domnívám se, že některá novopohanská hnutí těmto potřebám dobře vyhovují, když se snaží uchopit svět v celistvosti a jednotě. A proč právě novodruidství je nyní v Evropě (a v zámoří tam, kde převažují evropští přistěhovalci) tak moderní? Výstižně to vyjádřila paní Natalie Venclová ve svém doslovu k Ellisově knize Keltové úvahou, co nás tak přitahuje na naší keltské minulosti: "Přitom musí každého Evropana napadnout otázka: co je to Evropa? Co máme všichni společného, co nás k sobě váže a čím se lišíme od jiných částí světa? A to je okamžik, kdy se člověk žijící v postmoderním světě, v současné době, která jako by se utrhla od všech předchozích, přinejmenším negací většiny etických a kulturních hodnot dosud vytvořených, musí zastavit a ohlédnout zpět. Každý člověk potřebuje někam náležet, mít povědomí o svých kořenech jako o pevném bodu v dnešním světě, v němž se všechny jistoty stávají tak relativním pojmem."

Pro tento kompilát byly použity následující zdroje:
Jon Bonsing a Scott Rhys Jones (1996): Oak Groves and Mistletoe: Druidical rites and roles.
Isaac Bonewits (1974, 1996): A Very Brief History of Mesopagan Druidism.