K sepsání tohoto článku mě přiměly četné rozporuplné úvahy o tom, co může a co nemůže být v současnosti odrazem dávné ústně předávané tradice. Nechci v žádném případě přispět k řadě jednoznačně černobílých studií, i když nevylučuji, že budu tendenční. Obrázek si udělejte sami.

Aktualismus je jednoduše řečeno názor, že studovaný systém se v minulosti choval podobně, jako dnes. Můžeme tedy na základě dnešního studia usoudit, co bylo včera nebo kdysi. Dnešní pokus dopadne podobně jako by dopadl včerejší nebo ten, který bychom provedli v dávných dobách, kdybychom se tam mohli přenést. V přírodních vědách je aktualismus strojem času a můžeme-li předpokládat, že se chování systému příliš nezměnilo, může nám zprostředkovat odpovědi na naše zvědavé otázky.

Pokud vím, o aktualismu v humanitních vědách se nemluví. Je to zvláštní, protože jej většina historiků, antropologů a filologů používá, pravděpodobně aniž si to důsledně uvědomí. A proč by si to uvědomit měli? Protože každý model, který použijeme k pochopení světa je zranitelný, neznáme-li jeho omezení. Omezení aktualismu vyplývá z jeho definice: předpokládáme, že chování systému se nemění.

Nyní nelze, než citovat poměrně rozsáhlý (avšak zajímavý a příznačný) úryvek z knihy Vladimíra Karbusického "Nejstarší pověsti české" (1966):

     Různé ty "historické pověsti našeho lidu z okolí..." atp., jež čteme v nejrozmanitějších časopisech a kalendářích, zvláště z minulého století, bývají nejčastěji spisovatelským výplodem místních vlastenců, kteří si ostřili pero na stylistickém rozvlékání a kompozičním ucelování motivů, jež mezi lidem zjistili, nebo popřípadě i sami vytvořili. Někteří badatelé si ověřovali schopnost lidu tradovat kompozičně rozvinuté pověsti s náměty celonárodního významu. Výsledek byl velmi střízlivý: "Zemědělský člověk, který je nositelem pověsti, podrží v ní jen ty historické události, jež jeho kraj a tím jeho samého bezprostředně postihují, jež skutečně prožívá," píše H. Pruetting; lidová tradice nemůže a nechce být historickým pramenem; co ukazuje, je spíše povědomí o tom, jak se zaplétá vlastní krajina do dějin". Ve skutečné lidové paměti zná sotva kdo jméno svého praděda a některé pokusy o sociologický výzkum dospěly ke krajní hranici asi 200 let, kam ještě sahá paměť a zájem lidu o vlastní minulost svého okolí. A teď si představme, že by si prostý lid měl vytvořit zpoetizované vzpomínky na prvotní komunismus, na matriarchát (který archeologie podle některých známek klade na našem území asi do doby kolem 3000 let př. n. l., kdy tu ještě nebylo ani potuchy po českém etniku, takže je tu nejen nemožnost 4000letého tradování až do Kosmy, ale i nemožnost způsobená skutečnostmi etnogenetickými), vzpomínky na příchod Čechů, tradované asi tisíciletí až do Dalimila na počátku 14. století, vzpomínky na Kroka a jeho dcery, o nichž přitom Kosmas neví nic epického, žádný poutavý děj, ale jen jména a charakteristiky, vzpomínky na pouhá jména knížat po Přemyslovi atd. Abychom si mohli učinit představu, jak vypadá taková skutečná, dnes folkloristicky zapisovaná lidová historická pověst, uveďme si záznam z magnetofonového pásku, pořízený v lokálním centru přemyslovské pověsti, ve Stadicích, v roce 1962. Nesmíme zapomenout, že je to záznam pověsti z prostředí, které má na ní lokální zájem, a že jde již o dnešního sečtělého vypravěče. "Tak to setkání mělo, jak ty starý lidi tedy nám vyprávěli vždycky... to mělo bejt támhle u toho stadickýho mlejna. Tam taky stála dřívějc ta líska... Ale támhle voral a právě tam šla ta cesta podle Bělý sem, a tam přišla ta deputace... Teď je to pole dělený dráhou, to bylo celej ten komplex, to patřilo Přemyslovi, to byl velkej statek. No a támhle zapích tu lísku, to co je voznačený, to leželo ladem. A ten královskej pramen, ten je zasycenej, tam byla ta studánka. Můj otec mi vyprávěl vo tom Přemyslovi: Že prej ten Přemysl jezdíval do Prahy študovat na tom šimlu, na tom Šemíku. No, a tam se zamiloval do tý Libuší, no a právě že ona byla vyššího původu a von nižšího... a von tady přeci už měl tu Vlastu v Košově, no, z čeho pak vypukla ta dívčí válka, tak aby ji ňák šikovně šálil, tak že prej tam nechal toho šimla, von tu cestu znal a taky znal jeho hlas - a když tam se zavázanejma očima přišel, tak když už byl blízko, tak začal řehtat. Že prej to bylo takhle, jestli to je pravdivý, nevím, no, vodkaď to mám, to vám nemůžu tvrdit, možný je to, vony takovýhle věci děly se dříve, je to úplně možný...!"

Dobrá - podle této aktualistické úvahy tedy není možné udržet ústním podáním vědomí o důležitých událostech a jménech déle než nižší stovky let. Zní to koneckonců dost věrohodně: zjistěte si sami, co si dnešní obyvatelé Čech pamatují o své nedávné minulosti, a pokud jste na to líní, shlédněte pořad Nikdo není dokonalý - možná budete překvapeni.

Jenže co když narazíte na problém - na jasné lidové povědomí o něčem, co se pak díky exaktním metodám ukáže být pravdou, ale pravdou starou tisíce let? Přeháním? Zde je další úryvek, tentokrát ze skvělé knihy Dr. Bauerové "Zapomenuté věky země Bójů" (1998):

     Předním badatelem své doby, který psal o Závisti, byl Bohuslav Balbín - o němž se ve světě říkávalo, že je "Titus Livius de la Boheme". Jeho stěžejním dílem jsou Miscellanea historica regni Bohemiae, Historické rozmanitosti Království českého, vydané roku 1681. O Závisti se však "Titus Livius z Čech" zmiňuje jako o bójském sídle, což je velice podivuhodné. Samozřejmě že zůstal s tímto názorem zcela osamocen - a to až takřka do poloviny 20. století, neboť objev, že Závist je keltská, spadá do doby v podstatě nedávné. Uveďme však, jak se záhadná hora Hradiště jevila v 17. století badateli, publicistovi a básníkovi krás české země: "V krajině proslulého cisterciáckého kláštera, zvaného Aula Regia (Zbraslav), jednu míli od města Prahy směrem na jih, objevuje se za řekou Vltavou vysoká hora, obklopená menšími pahorky. Jak ony, tak i samotná hora je jedna obrovská hromada kamenů, jinak se to nedá říci. Na mnohých kamenech můžeš dosud vidět ve spárách maltu, jsou zde stopy příbytků a hradeb, táhnoucích se po skaliskách, sklepy mohutně vyhloubené v živé skále, takže nikdo nemůže pochybovat o tom, že zde stálo význačné město. Okolní obyvatelé prohlašují, že to bylo dílo a královské sídlo dávných Bójů mnoho století před založením Prahy a že toto tvrzení přejali od předků."

Jak jinak si vysvětlit znalost místních obyvatel, než její trpělivé, postupné ústní předávání téměř dva tisíce let? Jak se to srovnává s dvěma sty lety, uvedenými v minulém úryvku? Dokladem ještě delšího udržení povědomí o dobách dávno minulých je Býčí skála. Jmenovala se tak ještě před nálezem proslulé plastiky býka, a vázaly se k ní podivné starobylé pověsti, jejichž srovnání se skutečností známého nálezu je velmi pozoruhodné.

Skutečnost zjevně odporuje předpokladům. Kde se tady stala chyba? Domnívám se, že podstatou problému je nedodržení aktualistické podmínky o nezměněném chování systému. Uvažovaným systémem je lidská společnost. Dříve se lidé pravděpodobně více věnovali své minulosti, tradicím, kořenům. Nedostávali překotný proud nových a nových informací, který může vést k úplné pasivitě typu "jedním uchem tam a druhým ven", ale mnohem pomaleji a důkladněji přejímali od starších členů společnosti jejich vědomosti a zážitky. Mnohé příběhy slýchali tolikrát, že si je prostě museli zapamatovat. Pamatovali si je, a stejně je chtěli znova slyšet. Příběhy byly živé, skutečné a důležité.

Nám přináší denně tisk a televize spoustu nových zpráv, na které do měsíce zapomeneme, denně nové příběhy, vymyšlené k naší konsumní zábavě tak, abychom se nemuseli zabývat skutečností. V tomto virtuálním světě si člověk skutečně spíše zapamatuje jméno nikdy neexistujícího filmového hrdiny než jméno vlastního pradědečka. Budou zanedlouho tu část minulosti, která není uvedena ve školních učebnicích, znát jen specialisté a několik nadšenců? Systém se vyvíjí překotně a těžko lze nyní extrapolovat. Jedno mi však připadá jisté - aktualistický přístup v úvahách o možnosti dochování paměti dávných událostí a jmen je omylem.

Petra Eleonora Neumanová