Úvod

Nejprve se podívejme na zdroje informací, které máme k disposici: oproti obvyklým domněnkám jsou naopak dosti četné. Jsou to především archeologické prameny. Ty jsou jediným přímým zdrojem informací o pravěké podobě náboženství, o kterém hovoříme. Patří sem především posvátná místa (uměle vytvořená kultovní centra určitého typu - „Viereckschanzen" neboli svatyně se čtyřúhelníkovým valem, i „přirozená" posvátná místa kde byly ukládány obětiny) a nálezy jako těla v rašeliništích, hroby, rituální poklady a vyobrazení bohů, která ačkoli pocházejí z časů římské okupace, mohou nám přesto o keltském náboženství mnohé sdělit. Za druhé, máme epigrafické zdoje - tedy nápisy. Většinou pocházejí z dob římské okupace, takže je jejich využití omezené, nicméně některé (zvláště jihogalské a španělské) jsou autochthonní a předřímské. Za třetí máme k disposici historické zprávy od různých římských autorů. Přesto, že jsou často silně ovlivněné znalostmi autora, jeho politickými i dalšími zájmy, čtenářskou obcí ke které byla jeho zpráva směrována a dalšími vlivy, zprostředkovávají nám informaci z více méně první ruky - informaci současníků nebo téměř současníků. Čtvrtým pramenem je britská literatura včetně starých britských historických spisů (jako jsou Nenniovy nebo Geoffreye z Monmouthu), sociopolitických geografických děl (Giraldus Cambrensis) i irských a velšských pověstí. Díky těmto zdrojům můžeme nejen usuzovat na to, jak v prvních stoletích po Kristu vypadalo keltské náboženství v zemích nedobytých Římem, ale i rekonstruovat dřívější náboženské koncepce. Pátým zdrojem jsou lidové tradice v dosud „keltských" zemích. Přes silnou christianisaci z těchto tradic prosvítá mnoho „pohanských" božstev a názorů, které mohou být použity při rekonstrukci chybějících článků. Analysu těchto zdrojů pak doplňují výsledky z oborů lingvistiky, srovnávacích indoevropských studií, srovnávacích náboženských studií a historie; odtud lze čerpat možná vysvětlení a možné vývojové modely.