Jedním z nejuváděnějších tvrzení o keltských bozích je to, že známe přes 300 jejich jmen, zatímco o jejich funkcích neznáme téměř nic. S tímto tvrzením se pojí pocit, že Keltové měli neuvěřitelně velký pantheon sestávající hlavně z místních bohů a polobohů, zatímco jen několik (pokud vůbec) bohů bylo společných. Toto je však pravděpodobně chybná interpretace skutečnosti, zapříčiněná nedostatkem znalostí.

Systém keltského pantheonu

Bylo publikováno mnoho různých teorií o tom, jak mohli být strukturováni keltští (a vlastně i společní indoevropští) bohové. Hlavní teorie následují Dumezilovský systém, který pro indoevropské pantheony postuluje trojitou strukturu, v níž jedna část bohů jsou „bojovníci", druhá „zemědělci" a třetí „řemeslníci". O tomto systému však mnozí pochybují. Jednou z nejzajímavějších nových interpretací je teorie Garretta Olmsteda (The Gods of the Celts and the Indoeuropeans, Archaeolingua vol. 6, Budapest 1994), který ponechává trojsložkový systém, ale nabízí nové vysvětlení funkcí bohů. Připisuje jim totiž tři mystické „říše", které pro jednoduchost označuje horní, střední a dolní (toto rozdělení je nejlépe patrné v severské mythologii s říšemi Asgard, Midgard a Niflheim, a ve védském systému, podle kterého 11 bohů přebývá v nebi, 11 na zemi a 11 ve vodě); tyto říše by se mohly nazývat i nebe, země a voda. Na používání takového systému ukazují i různé typy keltských obětí: spálení jako oběť horní říši bohů, pohřbení v zemi jako oběť střední říši bohů, a uložení do vody jako oběť spodní říši bohů.

Jména keltských bohů

Jak už jsem se zmínil, máme více než tři sta jmen keltských bohů. Lugos, Toutatis, Taranis, Cernunnos, Esus, Sequana, Brigantia, Epona, Matrona, Noreia, Eriu, Govannon, Belenos, Mabon a tak dále. Po dlouhou dobu se badatelé donmívali, že keltský pantheon byl regionálně rozdělen - že Noreia byla kmenová bohyně Noriků, Sequana kmenová bohyně Sekvanů, Eriu kmenová bohyně Irů. I toto se zdá být pravda, ale jen do určité míry. Pokud nyní víme, měli keltští bohové řadu podob, většinou místních, ale nejsou vyloučené ani varianty funkční. Není to nic překvapivého, protože podíváme-li se na další indoevropské pantheony, uvidíme, že většina bohů v nich má četná místní i funkční přízviska a přezdívky. Řecký Zeus měl mnoho jmen, právě tak jako všichni ostatní členové řeckého pantheonu; Jupitera známe i jako Dispatera a pod mnoha dalšími jmény. Hindští bohové měli všichni mnohonásobná jména, právě tak jako bohové germánští. Podíváme-li se na galořímské nápisy, díky nimž jsme většinu jmen keltských bohů poznali, nepřekvapí nás, že Mars je zde zmiňován s více než 50 keltskými jmény, jako např. Mars Toutatis, Mars Ambiorix a tak dále, zatímco Apollo se váže se jmény Grannos, Belenos a dalšími a jméno Taranis je spolu s dalšími připsáno Jupiterovi. Je tedy nejpravděpodobnější, že dochovaná jména keltských bohů jsou většinou místními a/nebo funkčními přídomky jmen bohů, jejichž „skutečná" jména se pravděpodobně držela v tajnosti nebo se smísila s danou přezdívkou. Pouze dva bohy můžeme najít téměř všude - Luga (ir. Lugh, velš. Llew), jehož jméno nacházíme od Španělska po Německo a pravděpodobně dokonce ještě východněji, a mateřskou bohyni, u které známe její funkční jméno (gal. matrona, velš. Modron) a které můžeme přiřadit mnoho ženských jmen jako Sequana, Noreia, Brigantia, pravděpodobně právě tak i Eriu a Boand, a také místní mateřské bohyně jako Matronae Lugdunensis (tři mateřské bohyně Lyonu, pozn. překl.) a Matronae Treverorum (mateřské bohyně kmene Treverů, potažmo města Trevíru, pozn. překl.).