Víme jen velmi málo o skutečných názorech, které byly součástí keltského náboženství. Z těch několika náznaků, které máme, nelze dělat přílišné závěry, ale zkusím říci tolik, kolik je možné.

Názory spojené s dětmi

Víme o nich jen málo, ale jistě můžeme říci, že děti byly pokládány za „skutečné lidské bytosti" až od jistého věku, pravděpodobně od dvou až tří let, což je přibližně doba, kdy dítě začíná mluvit v souvislých větách. Na hřbitovech nebyly nalezeny mladší děti, ačkoli jsou dost často nacházeny v usedlostech. Zdá se, že s „vstupem mezi lidské bytosti" bylo spojeno i udělení jména, jak naznačuje čtvrtá větev Mabinogionu. Po dosažení daného věku se nicméně děti často na hřbitovech objevují, a často jsou ozdobeny tolika šperky, že musely vypadat jako vánoční stromečky. Předpokládá se, že většina těchto šperků má apotropaický (ochranný) účel, že mají odhánět zlé duchy, pro které mohly děti být snadnější kořistí. O jiných názorech na děti víme málo. Můžeme bezpečně předpokládat, že cesta od dětství k dospělosti byla spjata s různými vírami a pravděpodobně také iniciačními rituály, ale nic jiného o nich nevíme. Jedinou další vírou (i když zde může jít pouze o sekulární pověru) o které ve spojitosti s dětmi víme (a kterou uvádí Caesar) je názor, že je špatným znamením vidět spolu otce se synem před dovršením věku, odkdy mohl nosit zbraně. Může to značit náboženské pozadí existence systému podobného irskému, v němž hráli roli nevlastní rodiče a který je rozpoznatelný v irském mytologickém cyklu například u Lugha vychovaného pěstounkou Tailtiu.

Apotropaické (ochranné) víry

Můžeme si být zcela jistí, že existovaly ochranné pověry. Není to zjevné pouze z četných „amuletů" nacházených v hrobech dětí i dospělých, ale i ze způsobu, jakým bylo ozdobeno mnoho šperků a zbraní. Zobrazení zvířat i lidských tváří (v typickém abstraktním keltském stylu) mohou být „ochrannými" symboly k odvrácení zlých duchů. Existence podobných názorů je potvrzena i pasáží v Tain Bo Cuailgne; zde se dovídáme, že Ulaidovo geas („zákaz, tabu") mu zakazovalo jet vozem v den, kdy už s ním měl technické problémy jako zlámání kola a podobně. Jako apotropaické pověry lze interpretovat i rituály druidského sběru jistých bylin, které popisuje Plinius starší.

Kalendář

To, co víme o názorech spjatých s kalendářem, je pravděpodobně nejlépe dokumentovanou součástí víry - máme totiž kalendář z Coligny. Je jisté, že v dávném keltském náboženství byl rok rozdělen na dvě poloviny, tj. na zimní polovinu (která začínala Samainem) a na letní polovinu, začínající Beltainem. (Podle některých teorií patří Samain doprostřed letní poloviny, ale to je pravděpodobně nesmysl.) Další dva velké svátky (Imbolc a Lughnasad), pokud vůbec ve starém keltském náboženství existovaly, pravděpodobně označovaly poloviny polovin roku. Zdá se, že letní a zimní poloviny roku spolu zápolily, pravděpodobně v podobě bílého a černého býka, nebo možná jako někteří bohové - viz první větev Mabinogionu, kde je nepřítelem Arawna z Annwnu muž jménem Hafgan, což v podstatě znamená „letní král". Víme navíc, že jednotlivé měsíce a dni byly „šťastné" a „nešťastné" - galsky *matos - dobrý a *anmatos - špatný. Galský kalendář dělil rok na 12 měsíců s 29 nebo 30 dny (k tomu se každých pět let přidával měsíc navíc, aby se vyrovnal počet dní). Měsíce s 29 dny se pokádaly za „anmatos" a měsíce s 30 dny za „matos". Existovaly však dni „matos" v „anmatos" měsících a naopak. Není sice jasné, co přesně toto dělení na šťastné a nešťastné měsíce znamenalo a jaký to mělo reálný dopad, ale jsme si jistí, že tento systém existoval. Podobný názor lze nalézt v jedné z episod Tainu, kde Cathbad, když se ho budoucí Conchobarova matka Ness ptá, k čemu je tento den dobrý, odpovídá: k početí krále či královny.

Duchové přírody

Je vcelku jisté, že v keltském náboženství existovala víra na duchy přírody. Rituály, které používali druidové při sběru bylin a které popisuje Plinius starší, mohou vedle apotropaických prvků obsahovat kouzlo k „obalamucení" duchů sbíraných rostlin (například to, že pravá ruka, která je „nebezpečná", se prostrčí levým rukávem, lze vnímat jako trik prováděný k tomu, aby si rostlina myslela, že je v bezpečí - nežli je příliš pozdě). Je možné, že se přírodní duchové zčásti stali „malými lidmi" irských legend. Nevíme však, jestli víra v takové duchy nějak ovlivnila denní běh života.

Léčení

O léčení víme jen to, že ho prováděli druidové. Zdá se, že je zde možné vysledovat mnoho náboženských názorů: patří sem oběti přinášené bohyním pramenů (například ty, které známe z prameniště Sequany), pověry spjaté se psy, kteří lížou rány (viz britský bůh Nodens), ale i některé chirurgické zákroky, například trepanace (otevření lebky), která mohla být spojena s jistými pověrami - zvláště vzpomeneme-li, že hlava měla v keltské víře zvláštní místo. Z různých zdrojů je také zřejmé, že některým rostlinám byla připisována léčivá moc.

Kralování

O starokeltských králích víme málo, ale můžeme si vypomoci znalostmi o králích irských. Je zjevné, že hlavní vírou spojenou s kralováním bylo to, že prosperita krále se odráží ve prosperitě země. Král, který ztratil svůj dokonalý vzhled, se odzrcadlí ve stavu své země - ať je pouze zjizvený, či dokonce ztratil nějaký úd. Fysicky „nedokonalá" osoba kvůli tomu nemůže být králem. Tato „dokonalost" však nebyla pouze otázkou fysického vzezření, ale i duševních kvalit. Vládce musel být spravedlivý, protože nespravedlnost by dopadla zpět na jeho zem. Nesměl být také lakomý, protože pokud král nedával své dary plnýma rukama, ani příroda nerodila dobrou úrodu.

Víra v bohy

Víme, že bohové měli různé funkce. Vedle toho je možné říci, že někteří členové společnosti měli bližší spojení s některým bohem než s většinou ostatních - ševci například (jak víme z jednoho z keltoiberských nápisů) více uctívali boha Luga (jehož ekvivalent, Llewa, také nacházíme jako ševce v Mabinogionu). Můžeme si ovšem být zcela jistí, že „bohové" žili v „jiném světě", tak, jak na to ukazuje irská mythologie, a byli do jisté míry spojeni s „mythickými předky" kmene. Můžeme to vidět v pozadí irského názoru, že staré velké mohyly jsou „paláce" bohů (napříkald Newgrange), ale je to patrné i ve Walesu (např. když se Pwyll setkává s Rhiannon, svou ženou z „jiného světa", takto s bohyní svrchovanosti, zatímco sedí na Gorsedd Arberth - megalitické hrobce). Něco podobného můžeme předpokládat i u kontinentálních Keltů (vidíme to na příkladě čtyřúhelníkové svatyně postavené vedle obrovské mohyly v Hochmichele v Německu). Zdá se, že tito „bohové" v minulosti žili na naší planetě, a „bohy" se stali až po své smrti. Jejich uctívání pak může být vnímáno zčásti jako uctívání předků.

Oběti

Je zjevné, že oběti byly považovány za nutné, nevíme však, jaké pověry konkrétně vedly k jejich přinášení - s výjimkou pověry, že důležitá rozhodnutí mohou být vydána pouze po zjištění budoucnosti ze smrtelných křečí lidské oběti.

Pověry spojené s hlavou

Pokud víme, Keltové měli hlavu ve speciální úctě. Je to zřejmé ze starých pramenů, kde zjišťujeme, že hlavy nepřátel byly uchovávány jako rodinné poklady a nebyly by prodány ani za cenu své váhy ve zlatě, a je to patrné i z archeologických nálezů, kde máme k disposici památky jako kamenný sloup v Roquepertuse, ozdobený lidskými lebkami. Často se v sídlištích nacházejí i jednotlivé lebky a amulety z lebečních kostí. Odpovídající víru můžeme sledovat v Tainu, když Conchobar uchová mozek jednoho ze svých nepřátel v Emain Macha, a ten je později ukraden a použit proti němu jako náboj do praku, který nakonec způsobí jeho smrt. To, že hlava měla zvláštní důležitost, je evidentní i z Mabinogionu, kde Bran svým druhům říká, aby uťali jeho hlavu a vzali ji s sebou, a po 80 letech ji pohřbili v Londýně tváří k jihu, aby odpuzovala nepřátele. (Podobné vysvětlení může platit pro zobrazení lidských hlav na uměleckých předmětech). Mimochodem, tento motiv se později stane součástí ranné legendy o grálu. Nevíme však přesně, jaký náboženský názor byl s hlavou spjat (především s uťatou hlavou), ale často se soudí, že hlava byla ta část těla, která obsahovala duši; ten, kdo vlastnil hlavu člověka, tedy mohl také vlastnit jeho duši.

Magie

Je jasné, že Keltové věřili v jistý druh magie. Nejnápadnějším jejím projevem je to, čemu se v irštině říká „Geis" (množné číslo „Gessa"), což se dá přeložit jako „zápověď, tabu" nebo naopak „příkaz". Takovými gessa mohlo být cokoli, od zákazu jedení se třemi ženami k zápovědi lovit ptáky, ale také to zahrnovalo zkoušky typu „je tvým geis nevrátit se, dokud neuděláš to nebo ono".

Posmrtný život

O keltské víře v posmrtný život se spekuluje již dlouho, ale téměř všechny úvahy jsou založeny na krátké zmínce v Caesarově díle De Bello Gallico, kde se praví: „Druidové učí, že je duše nesmrtelná, a po smrti se přesouvá z jednoho do druhého." Tato zmínka byla interpretována jako víra v znovuzrození, podobná hinduistické víře v reinkarnaci. Je však pravděpodobnější, že se tím ve skutečnosti myslela víra v další život duše v Jiném světě.

Vznik a zánik světa

O keltských názorech na vznik a zánik světa nevíme téměř nic, můžeme však usuzovat, že (podobně jako ve většině ostatních indoevropských náboženství) byl svět stvořen zrozením z Matky Země. Co se týče zániku světa, lze se domnívat, že podle keltské víry mělo nakonec nebe spadnout na zem - hádáme tak podle slavných tvrzení jako „nebojíme se ničeho jiného, než že by nám mohlo nebe spadnout na hlavu" (řekli to podunajští Kelti Alexandrovi Velikému) nebo podle posledních slov Cuchullainova (nevlastního) otce v Tainu.