Naši předkové si pro svoje potřeby dělili čas do jakýchsi časových úseků, počítali jej v nějakých jednotkách. Když se ale podíváme na to, jak tyto jednotky vznikly a jak byly intuitivně definovány, zjistíme, že žádná z nich vlastně pořádnou jednotkou nebyla.

     Nejpřirozenější jednotkou nám asi připadá den a hned po ní rok. Jakkoliv to tak naši předci nedělali, můžeme třeba říci, že den je doba od okamžiku, kdy je slunce nad obzorem nejvýš (sluneční poledne) přes odpoledne, večer, noc, ráno, dopoledne po další sluneční kulminaci (sluneční poledne). Ve skutečnosti i takto měřené dny jsou různě dlouhé, jejich velikost je v průběhu roku někdy o něco málo delší než našich moderních 24 hodin, jindy o kousek kratší. Náš předek navíc za počátek dne nepovažoval poledne jak jsem právě navrhl, ani půlnoc jako to děláme my (tu by astrofyzikálně definoval ještě složitěji, neboť tvar půlnoční oblohy se každý den o kousek liší od tvaru předchozí půlnoci) ale zpravidla večer – začátek noci (což činili Židé i Keltové a činí tak i křesťané). A protože víme, že půl roku se dny dlouží a půl roku zkracují, je jisté, že snad s výjimkou dne slunovratu nemohl mít ani teoreticky takový den přesně 24 moderních hodin. Byla to tedy nikoli konstanta ale proměnná.

     Přesto však dosud v praxi s podobným měřením vystačíme, a smířili jsme se i s tím, že odpoledne je v létě mnohem delší než v zimě, takže práce na celé odpoledne v létě znamená něco jiného než práce na celé odpoledne v zimě; stejně jako staří mniši věděli, že od nešpor ke kompletáři je v létě déle než v zimě.

     Než se dostanu k míře roku, zbývá ještě poznamenat, že jakousi mezimírou je měsíc. Ten pochopitelně svým názvem souvisí s Měsícem, nebeským tělesem, a můžeme si jej definovat třeba jako dobu od úplňku k úplňku. Problém ovšem zase je ve dvou věcech. První z nich zní: jak poznáme, že je úplněk. Ono to zdaleka není tak jednoduché, jak si myslíte. Předpokládejme, že přesně o půlnoci ze Silvestra na Nový rok místního času bude úplněk. Kdy bude další? Astronomové vám řeknou, že 29. ledna ve 12 hodin, 44 minut a 2,8 sekundy. Taková je totiž jeho synodická oběžná doba. Ovšem v poledne měsíc nevidět a nad ránem 29. ledna mu bude k úplnosti kousek vpravo chybět, naopak večer mu bude už chybět skoro stejně velký kousíček vlevo. Musíme se tedy smířit s tím, že pokud se něco magického děje v noci úplňkové, skoro stejným právem na to aspirují obě sousedící noci z 28. na 29. ledna i z 29. na 30. ledna.

     Máme doklady o tom, že naši předkové vypozorovali, že jednotlivé měsíce (tedy doby od úplňku k úplňku) mají tu 29 tu 30 dní, dokonce k tomu měly různé kultury různé mýty i hádanky. To, že v současné době říkáme měsíc něčemu, co má 28 – 31 dní je důsledek dlouhého historického vývoje a zatím to pomiňme. Podívejme se nyní v prvním přiblížení na rok. Pro naše potřeby jej můžeme zase definovat jako období třeba od jednoho letního slunovratu k druhému. Letní slunovrat je okamžik, kdy slunce při svém zdánlivém pohybu po ekliptice dosáhne nejsevernějšího bodu –tzv. "obratníku Raka" – a lze jej zase astronomicky určit současnými přístroji s přesností větší než desetina sekundy. Pochopitelně, že náš předek takové přístroje neměl a přinejmenším už od mladší doby kamenné si budoval nějaké ty fortelné měřící prostředky, různé pravěké observatoře, v nichž vyhlížel, kdy bude slunce v zákrytu s nějakými pevně umístěnými předměty, aby oznámil, že slunovrat nastal, a je čas slavit.

     Letní slunovrat tedy mohl definovat dvojím způsobem – buďto jako den, kdy od slunce východu k slunce západu uplyne nejdelší doba) což ovšem asi nedokázal změřit, ale pravděpodobně intuitivně poznal, že tomu tak je) nebo praktičtěji jako den, kdy slunce v poledne stojí za celý rok nejvýš nad obzorem, čili stín vržený stejnou tyčí nebo menhirem je nejkratší. Pokud takovou délku stínu zjistil, mohl si udělat nějaké znamení, kam stín dopadl a příští rok čekat, až ten den nastane. Rovněž tak mohl pomocí značek měřit výšku slunce nad obzorem a dosáhnout tak slušně přesného stanovení dne slunovratu. Tato přesnost však nemohla být absolutní, jak plyne z následujícího:

     Stejně jako u slunečního dne, který nemá přesně 24 hodin a u (lunárního) měsíce, který nemá celý počet dní, ani rok nemá celý počet ani (lunárních) měsíců, ani dní. Proto někteří naši předkové (některé kultury) měly některé roky o dvanácti (lunárních) měsících, některé o třinácti.

     Jiné kultury udávaly časové informace buď v počtu lunací (měsíců) nebo slunovratů (slunečních let) a každý věděl, kdy se používá která míra, což třeba sousední civilizace nepochopily. Přiřadily pak číslovce špatnou jednotku. (Někteří důvtipní vykladači zpráv ze zašlých časů takto vysvětlují, jak se mohl Metuzalém dožít 969 let – nešlo o léta, ale o lunace – měsíce, takž se dožil asi 78 slunovratů, což je věk úctyhodný, ale hodnověrný.) Postupně se v různých civilizacích dospělo k názoru, že nejvýhodnější bude definovat měsíce uměle s přihlédnutím k různým civilizačním, kultovním a jiným požadavkům. (Ve zprávách z antického světa se například o našich slovanských prapředcích dozvídáme, že rok dělili na devět měsíců a zimu, kdy seděli doma a žvýkali kořínky.) I rozdělili staří Římané kalendář na dvanáct měsíců (což dokonal Gaius Iulius Caesar v prvním století př. n. l.) a zavedl z moci ouřední v Římské říši, a protože naše civilizace vzrostla z ní, je to i prazáklad našeho kalendáře. Jen tak mimochodem při zavádění tohoto kalendáře v roce 46 př. n. l. Caesar vsadil do délky obvyklého roku 67 dní navíc. To se pak plnil plán výroby. Židé zůstali u svého počítání, pozdější muslimské počítání má blíž k židovskému než k římskému.
     (Poznamenejme že, Keltové, stejně jako Slované, Germáni a další patří do rodiny národů indoevropských a tradiční indický kalendář se drží toho, že má měsíce rovné těm astronomickým (lunacím). Má tedy indický rok 12 měsíců a trvá 354 nebo 355 dní. Čas od času je vložen přestupný rok s třináctým přestupným měsícem a v délce 383, 384 nebo 385 dní. Podobný a ještě o něco komplikovanější kalendář s devatenáctiletým cyklem mají i Židové.)
     Keltská příslušnost k jazykům indoevropským znamená pochopitelně i alespoň část společného kulturního dědictví těchto etnik. Připomeňme si jen třeba, že "keltské" dudy jsou vynálezem mezopotámským, že srovnávací mytologie nalezla mnohé společné mýty mezi blízkým a středním východem a keltským světem a podobně. Vzhledem k podobnosti indických, židovských a dalších kalendářů můžeme právem usuzovat, že keltský kalendář v době, kdy Keltové oživovali naši kotlinu byl podobný právě jim. Ostatně jakási kombinace sledování pohybů Slunce a Měsíce se vyskytuje i u mnoha dalších nepříbuzných přírodních civilizací. Pro tuto kombinaci mluví i to, že různé primitivní společnosti (a možná právem) volí pro agrotechnické postupy (setí či sběr rostlin) stejnou část měsíčního cyklu – kdo nezná různé pověsti o zvláštní léčivé moci rostlin trhaných za úplňku? Pak by se periodické významné události děly opravdu spíš podle židovsko-indického než římského kalendáře – sběr rituálních plodin by byl třeba v den prvního úplňku po slunovratu. A roky by tak byly různě dlouhé, jako náš křesťanský od velikonoc po velikonoce. Naopak tam, kde rozhodující byly řemeslné a obchodní vztahy, bylo jistě výhodnější, byly-li roky stejně dlouhé. A poznamenejme, že přírodní národové si ještě navíc vymysleli nějakou další podmínku, která nevycházela z astronomických ale pozemských pozorování. Řečeno keltským jazykem, mohl se beltine slavit jen když druid přinesl kvetoucí hloh. Opozdilo-li se jarní počasí za rovnodenností, počkalo se na ně.

     V době, kdy na našem území byli Keltové, věděli už vzdělanci středomořského okruhu (a tím jistě i naši Keltové udržující s nimi kontakty) že rok má přibližně 365,25 dne. Přestupný rok byl osvědčený vynález použitý už i v Caesarově (juliánském) kalendáři a svým způsobem zřejmě i v antickém Řecku s čtyřletým cyklem olympiád. Pokud jste se někdy zabývali myšlenkou, proč byl ten den navíc dosazen Gaiem Juliem právě na konec února, musíte si uvědomit, že římským "novým rokem" byl 1. březen, šlo tedy o den přidaný na konec kalendáře. Jakýsi Silvestr navíc. Ostatně tím, že březen byl první měsíc, je vysvětleno, proč je septembr ne sedmý, ale devátý měsíc a tak dál až po decembr jako měsíc dvanáctý, byť jejich názvy jsou vytvořeny od číslovek sedm až deset. Juliánský kalendář se přitom po světě zaváděl po dlouhá staletí a rozšiřoval se s tím, jak Evropané kolonizovali zbytek světa.

     Jakkoliv byl Juliův kalendář na svou dobu dokonalý, přece jen nebyl úplně přesný. Každá čtyři století se předcházel zhruba o tři dny. To sice při průměrné délce života našich předků (ani naší) prakticky nevadilo, ale astronomové a především astrologové s nelibostí sledovali, jak se jim pomalu, ale jistě posouvají kalendářem nejen slunovraty a rovnodennosti, ale i to, jak je slunce v jiném znamení, než by mělo být. Ani opravený Gregoriánský (po papeži Řehoři XIII.) kalendář to neměl lehké. V délce roků zavedl jen poměrně malou změnu, definoval, že roky, končící dvěma a více nulami jsou přestupné jen tehdy, jsou-li dělitelné 400. Začal tím, že v roce 1582 vynechal deset dní (5. – 14. října včetně a to i s tím, že vynechal jejich označení pondělí, úterý,...) čímž způsobil mezi křesťanstvem chaos v jednoduchém ale důležitém problému: který den je neděle. Ta se vlastně pohnout neměla, protože sedmidenní týdenní cyklus nijak v průběhu staletí narušen nebyl. Ale pohnula se.

     Proč se rozhodl pro zrovna tento počet dní, aby jarní rovnodennost připadla na 21. března? Nebylo by lepší, kdyby byla třeba 1. 4. a další tři významné astrochronologické dny připadly rovněž na první dny měsíce? Bláhová otázka. Kalendář se musel sladit se stavem, jaký byl v době starověkého Nikajského koncilu (325), podle nějž byly určeny církevní svátky, především velikonoce. A zde šlo o soulad nejen slunečních, ale i měsíčních fází. Ten se ale gregoriánskému kalendáři příliš nepovedl a "církevní" úplňky se leckdy o den dva liší od těch astronomických. Kalendář gregoriánský se šířil jen velmi zvolna, v Čechách ustanoven už roku 1584, v Anglii roku 1752 a Rusové jej, jak víme, zavedli až v tomto století.

     Když už uvádím (křesťanské) letopočty, poznamenejme ještě, že první rok křesťanského letopočtu má číslo 1, rok před ním číslo –1, aneb neexistuje rok nula! Proto první tisíciletí (z definice plyne, že musí mít tisíc let) obsahuje roky 1-1000, druhé 1001-2000 aneb třetí tisíciletí začne až 1. 1. 2001. Totéž platí i pro staletí – 21. století začíná 1. 1. 2001. Většina publicistů i politiků to asi ještě nepochopila, buďme vzdělanější než oni!

     Poznamenejme ještě, že ani gregoriánský kalendář není dokonalý, ale že odchylka mezi ním a pohybem nebeských těles už je opravdu nepatrná, dosáhne velikosti jednoho dne za asi 3 200 let. Všimněme si ale důsledků, které mělo toto šoupání s kalendářem, o kterém naši keltští předkové nemohli tušit, že nastane. První, ještě ne keltský, ale slovanský důsledek, se týká pranostik. Mnohé i u nás pocházejí už z období renesance či staršího, a to se nezmiňuji o pranostikách v civilizacích starších a zakotvenějších (třeba irské). Pranostiky vznikly pozorováním přírody v určitém období, ale spojeny bývají s kalendářem, především se jmény světců. A tak se praví, že na svatého Jiří vylézají hadi a štíři, a my nevíme (pokud nezjistíme, ze kdy tato pranostika pochází), jde-li o pozorování přírody ke dni 24. dubna nového kalendáře nebo 14. dubna kalendáře starého. Aneb máme-li se bát v předtuše uplakaného léta dešťů na Medarda (8. 6.) nebo platilo-li to původně pro 29. květen (nebo pro některé datum mezi těmito daty).

     A už jsme u toho, proč tento článek píšu pro Bratrstvo Keltů. Slavíme a připomínáme si osm největších keltských svátků: Čtyři z nich jsou astronomicky určitelné: Ostara aneb Alban eilir na jarní rovnodennost, Litka neboli Alban hefin na letní slunovrat, Mabon čili Alban elfed na podzimní rovnodennost a konečně Yule (Alban arthuan) o slunovratu zimním. Zpravidla jim přiřazujeme data 21. března, 21. června, 23. září a 21. prosince. Víme však, že tato astronomická data mohou v jednotlivých letech připadnout na dny sousední – tu 20., tu 22. března a podobně. A mám-li být dokonalý, musím poznamenat, že připadne-li například jarní slunovrat na 22. března 00:40 SEČ, pro naše keltské bratry v Irsku je to ještě 21. března 23:40, slavili bychom tedy v různé dny.

     Ještě složitější to je s ostatními (mytologicky i rituálně důležitějšími) čtyřmi svátky Beltine (1. května), Lugnasad (1. srpna), Samain (1. listopadu) a Imbolc (1. února). Z předchozího výkladu už víme, že díky počítání začátku dne nocí slavíme ve skutečnosti od předchozího dne večer, a nechci se zde zabývat myšlenkou, kdo a jak byl oprávněn stanovit okamžik O kdy začíná noc (nový den). Jistě však takový mezi Kelty byl a z toho, že vládl nad kalendářem, plynula jeho velká moc nad svými spoluobčany. Zřejmě se shodneme na tom, že bychom jej zařadili do třídy druidů.

     Lze předpokládat, že takovýto jedinec (nebo rada jedinců) stanovoval i přesná data jednotlivých svátků (korigoval vlivy našich jednotlivých přestupných roků). Podstatné je, že ta data jsou do jisté míry libovolná a neodpovídající definici. Neboť prameny se shodují v tom, že tato data půlila období mezi čtyřmi astronomicky určitelnými svátky. Měl by pak Beltine padnout zhruba na 6. květen (+/-den) a podobně. Vysvětlení je asi nasnadě. Při stanovování toho, kdy konkrétně se bude takový svátek slavit, se bral v úvahu už moderní (přinejmenším juliánský) kalendář, kde první den v měsíci (kalendy) byl významný ekonomicky (platby dluhů) a zpravidla i magicky.

     Pro to mám jednoduchý důkaz přímo z římských pramenů. V Galii zaalpské bylo v době přelomu letopočtu povoleno slavit svátek Lugnasad a to 1. srpna zároveň s uctíváním císaře Augusta, který tehdy slavil narozeniny a osobně nařídil slavit tyto dva "bohy", tedy sebe a Luga zároveň. Už jsme si uvedli dost argumentů pro to, že pokud by důvodem k tomuto svátku byly astronomická pozorování, nesměli bychom nyní slavit Lugnasad prvního srpna, ale o dva či tři dny dříve – protože o ty dva dny se rozešel astronomický kalendář s juliánským do nicejského koncilu a gregoriánský kalendář vrátil čas do roku 325 ne do přelomu letopočtu.

     Takže abych se dostal ke konci této úvahy: nevěřím, že beltinská či samainská noc, stejně jako třeba Silvestr mají nějaký Bohem či božstvy daný význam. A u keltských svátků nevěřím, že jejich ztotožnění s jednotlivými pevnými daty kalendáře může být starší než náš letopočet, netýká se tedy našich keltských předků v Boiohemu.

     Dalším problémem je, že Keltové sami nenechali písemných památek (a Římané se snažili jejich svátky pojímat jako analogii římských svátků zasvěcených antickým bohům), takže nezvratné doklady pro jakékoliv kalendářní tvrzení vlastně neexistují. To už vůbec nediskutuji o keltském kalendáři stromů, rozdělujícím rok na třináct měsíců zasvěcených stromům. Jakkoliv nám Čechům s "březnem" (bříza nebo březí?) a "dubnem" (keltský kultovní dub) a konec konců i listopadem to může připadat známé, nikdo nemůže říci, že jde o počítání časů z doby keltské. Ostatně podle Nigela Pennicka (Rok – tradice a svátky) je dubu zasvěceno období 10. 6. – 7. 7. Proto bych nabádal k největší opatrnosti při hledání posvátných dnů našich keltských prapředků a jejich ztotožňování s pevnými daty našeho křesťanského kalendáře.

     Jenže nic není tak jednoduché. Co bylo cíli oslav těchto významných dní? Jistě tu byly cíle sakrální – přinést božstvu oběť, vyprosit si nějaké dobro nebo zažehnat nějaké zlo. Ale byly zde i cíle společenské. Shromáždit komunitu, prodchnout jí stejnou myšlenkou a tím při společných rituálech upevnit společná pouta. Zároveň ovšem je velmi dobře možné, že společné soustředění mysli (a požívání opojných nápojů a jiné praktiky) vyvolalo nějaké mystické stavy, takže onen prvek společenský měl sakrální důsledky.

     Ostatně nově vznikající různé Dni země, matek, mléka nebo evropských muzeí pracují na podobných principech. Ani dva nejvýznamnější křesťanské svátky to nemají jednoduché. Teologové se shodnou, že pro narození Krista v noci z 24. na 25. 12. našeho kalendáře není v bibli žádná opora. Přesto legend o zázracích v této noci známe sdostatek. Takže jakkoli je reálný podklad sporný, zázraky fungují spolehlivě. Určení velikonoc pomocí fází měsíce a jarního slunovratu je složité jak šicí stroj a velikonoce připadají v různé roky na různé dny. Přesto se velkopáteční poklady v horách (střežené pohanskými démony) otvírají v souladu s tímto stěhovavým svátkem, po kterém je nekřesťanům šumafuk.

     Zbývá mi na konec konstatovat dvě protichůdné pravdy.

     1) Tvrzení, že Beltine připadá každý rok na 1. květen, pokud jej definujeme (zřejmě v souladu s tvůrci tohoto svátku – Kelty) astronomicky nebo agrotechnicky, je nesmysl.

     2) Nemáme rozumnější možnost, než s naprostou upřímností a touhou po dosažení čehosi magického tento svátek slavit všichni i nadále, (pokud se nějací celosvětově uznávaní druidi nedohodnou na jiném datu, které by bylo obecně přijato) neboť jen budeme-li jej slavit, tento svátek nastane a obohatí nás.

Jiří moravský Brabec