Tento seznam, převzatý z práce C. Clarka (1995), uvádí druh (nebo druhy) stromů nebo keřů, korespondujících s jednotlivými písmeny oghamu. Zkompiloval jsem zmínky o mythologickém významu a věštebném užití rostlin tak, jak je uvádí Graves (1966) a Glass-Koentop (1991). Zaznamenal jsem, které z těchto druhů se pěstují v Severní Americe (autor je Američan, pozn. překl.), i když podle mé zkušenosti je ve školkách běžně k mání jen několik z nich. Upozornil jsem také na ty druhy, které mají v Severní Americe blízké příbuzné - mnoho z nich má podobný vzhled i historické užití. Tam, kde nejsou příbuzné druhy k disposici, mohou informace o užití, výskytu a vzhledu posloužit při hledání korespondencí s jinými rostlinnými druhy.

Stromy jsou uvedeny tak, jak vystupují v oghamové abecedě. Každý odstavec začíná jménem oghamu (v irštině čili Gaeilge podle standardisovaného způsobu - další možnosti naleznete na www.evertype.com/standards/og/ogmharc.html a jeho přibližnou výslovností; poté následuje diskuse o příslušném rostlinném druhu a jeho historickém užití. Latinské názvy se uvádějí podle Tutina et al. (1964) a většinou představují jména, která v současnosti používá většina evropských botaniků. Mnoho zmiňovaných rostlin naleznete v literatuře i pod jinými vědeckými jmény, a doufám, že časem dopíšu slovník synonym.

Beith (beih), bříza: Bříza bílá (Betula pendula Roth) je na většině evropského území nejběžnější břízou. Může dosáhnout až 30 m výšky, ale častěji se vyskytuje v hustých porostech na písčitých půdách. Je jedním z prvních stromů, kolonizujích paseky po vykácení vzrostlého lesa; v tom pravděpodobně spočívá velká část její symbolické spjatosti s novými počátky. V Severní Americe se běžně pěstuje. Tři břízy na mém dvoře vyhánějí kořenové výhony, které by zarostly celý záhon, kdybych je neřezal. Bříza pýřitá (B. pubescens Ehrh.) je téměř stejně tak rozšířená jako bříza bílá, ale roste hlavně na kyselých a rašelinových půdách. Může dosáhnout 20 m. Břízy jsou členy čeledi břízovitých (Betulaceae).

Luis (luíš), jeřáb: Jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia L.) je příbuzný jeřábu oskeruše, jejíž jeřabiny byly dříve používány k lákání ptáků do pastí, a epitetum aucuparia pochází z výrazu "chytit ptáka". Ptáci jsou také odpovědní za roznášení semen jeřábu. Jeřábům se daří na chudých půdách a mohou kolonizovat i oblasti s poškozeným životním prostředím. V některých částech Evropy se jeřáby nejčastěji vyskytují poblíž dávných usedlostí - díky své plevelné podstatě nebo díky tomu, že zde byly pěstovány. Kvetou v květnu, rostou do 15 m a jsou členy čeledi růžovitých (Rosaceae). V Severní Americe se pěstují hlavně na severovýchodě.

Fern (férn), olše: Olše lepkavá (Alnus glutinosa (L.) Gaertner) se běžně vyskytuje podél řek v nížinách spolu s topoly a vrbami. Stejně jako vrba si olše umí pustit výhony i z pahýlu. To jim umožňuje regeneraci po silných záplavách. Na chráněných místech mohou olše dorůst až do 20 m. Evropské olše mají tupější listy než většina amerických, které vypadají spíše jako olše šedá (A. incana (L.) Moench). Tento druh je běžnější v evropských horách a není omezen na vlhké půdy. Stejně jako jasany, ani evropské olše se v Americe příliš nepěstují (prodávají se jako "černé olše"), ale pěstují se místní druhy. Říká se, že vlhké olšové dřevo vzdoruje rozkladu, takže se v mnoha oblastech používalo na piloty. Olše jsou členy čeledi břízovitých (Betulaceae).

Sail (seil), vrba: Evropa i Severní Amerika jsou domovem mnoha druhů vrb (Tutin at al. uvádějí seznam 63 různých původních evropských druhů vrb od nízkých keřů až k vysokým stromům). Dvěma obecnými druhy stromových vrb jsou vrba bílá (Salix alba L.) a vrba křehká (Salix fragilis L.). Vrba bílá se nazývá podle bělavých spodních stran listů, a vrba křehká podle sklonu k odlamování svých větví (pravděpodobně další adaptace na povodně). Oba druhy rostou spolu s topoly a olšemi podél řek v nížinách. Mohou dosáhnout 25 m a bujně rostou novými výhony z pahýlů. Dalšími druhy vrb jsou keře jako Salix purpurea L. a Salix viminalis L., které rostou podél potoků, a Salix aurita L. rostoucí na kyselých močálovitých půdách. Vrba bílá a vrba purpurová se někdy pěstují v Severní Americe. Patří do čeledi vrbovitých (Salicaceae).

Nion (níon), jasan: Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior) je jedním z hlavních stromů nížinných lesů na většině evropského území, kde se vyskytuje spolu s duby a buky. Na otevřených místech dorůstá do 40 m a jeho široká koruna připomíná americké jilmy. Jasanové dřevo bylo a stále je důležitým materiálem, a je to tradiční materiál na výrobu násad pro košťata. Jasan ztepilý se někdy pěstuje i v Americe, ale americké druhy jasanu se zde běžně vyskytují jako stromy podél cest. Jasany patří do čeledi olivovitých (Oleaceae).

Uath (úah), hloh: Tak jako vrby, jsou i hlohy v Evropě zastoupeny mnoha druhy, které od sebe není vždy snadné odlišit. Všechny jsou trnitými křovinami z čeledi růžovitých (Rosaceae), a většina má bílé nebo růžové květy. Hloh jednosemenný (Crataegus monogyna Jacq.) a hloh obecný (C. laevigata (Poiret) DC.) jsou všeobecně rozšířené. Běžně se vyskytují na opuštěných polích a podél kraje lesů. Běžně se spolu s místními a asijskými druhy pěstují v Severní Americe.

Dair (deir), dub: Dub, který vystupuje v mýtech a pověstech, je dub letní (Quercus robur L.). Někdy se mu říká "dub velký", což je překlad jeho latinského jména (robur má stejný kořen jako slovo "robustní"). Spolu s jasanem a bukem roste v nížinných lesích, a může dosáhnout výšky 45 m a stáří 800 let. V posledním tisíciletí byly duby stejně jako jasany intensivně káceny pro dřevo, takže zbývající obrovské duby v mnoha částech Evropy jsou jen malým pozůstatkem dávných lesů. Podobně jako většina evropských a severoamerických stromů jsou běžné duby opadavé, před Samainem ztrácejí listí a na jaře získávají nové, takže kolem Beltainu jsou plně olistěny. Dub letní se někdy pěstuje v Americe, podobně jako místní duby bílé, údolní a oregonské. Duby jsou členy čeledi bukovitých (Fagaceae).

Tinne (činje), cesmína: Cesmína ostrolistá (obecná, Ilex aquifolium L.) je keř, na otevřených místech a na okrajích pasek dosahující až 10 m. Cesmíny jsou stálezelené, a v zimě nápadně vystupují mezi holými větvemi okolních opadavých stromů. Před Samainem tvoří cesmíny červené bobule, které vydrží na větvích, než je sezobají ptáci - často i přes Imbolc. Typický tvar cesmínového listu mají menší rostliny, ale vyšší rostliny mají (hlavně při vrcholku) listy s menším množstvím ostnitých zubů. Patří do čeledi cesmínovitých (Aquifoliaceae). Cesmína ostrolistá se běžně pěstuje v Severní Americe, právě tak jako její hybridi s asijskými druhy.

Graves (1966) a další zastávají názor, že původní tinne nebyla cesmína, ale spíše dub cesmínovitý (Quercus ilex L.). Tento stálezelený jihoevropský dub je keř nebo malý strom do 25 m. Stejně jako cesmína má i tento dub na mladých větvích listy s ostnitým krajem. Nemá červené bobule, ale má červené duběnky způsobené hmyzem červcem karmazínovým; ty jsou zdrojem přírodního šarlatového barviva. Duby cesmínové se občas pěstují v Severní Americe.

Coll (kal), líska: Líska (Corylus avellana L.) je zdrojem lískových oříšků. Tvoří keř vysoký až 6 m, obývá otevřená lesnatá území, křoviny a okraje lesů. Americké velké lískové ořechy jsou plodem příbuzné lísky největší (C. maxima), ale evropská líska se rovněž v Americe pěstuje. Patří do čeledi břízovitých (Betulaceae).

Ceirt (keirt), jabloň: Když se řekne jabloň, většina z nás myslí na strom v zahradě, nesoucí jablka. Oghamovým stromem ale pravděpodobně byla planá jabloň lesní (Malus sylvestris Miller). Tento strom dorůstá do 9 m, daří se mu ve vlhkých úrodných půdách dubových lesů, a byl intensivně kultivován. Jeho plody vypadají jako malá verse domácích jablek. V jejich průřezu se stejně jako u velkých jablek objevuje pěticípá hvězda. Druhy, které se pěstují v Severní Americe, pocházejí většinou z Asie, ale tento druh běžně slouží jako podnož pro jabloňové štěpy. Patří do čeledi růžovitých (Rosaceae).

Muin (mún), vinná réva: Réva (Vitis vinifera L.) dorůstá do délky až 35 m a vyskytuje se v otevřené zalesněné krajině a podél okrajů lesa. Nyní je však většinou pěstována jako zdroj hroznů a vína. Evropská réva se hodně pěstuje i v Americe, hlavně na jihozápadě USA, a jejímu pěstování se věnuje celá oblast zemědělství a průmyslu.

Gort (gort), břečťan: Břečťan (Hedera helix L.) je tak jako réva popínavou rostlinou, dosahující délky až 30 m. Vyskytuje se v bukových lesích a kolem lidských usedlostí, kde je často pěstován jako pokryvná rostlina. Před Samainem na krátkých vertikálních větévkách vyrostou zelenavé květy. Listy těchto kvetoucích větví nemají charakteristický laločnatý tvar listů nekvetoucích větví. Břečťan je tak jako cesmína stálezelený, a v zimě jsou jeho tmavozelené listy mezi holými stromy v lese velmi nápadné. Hojně se pěstuje v Severní Americe, patří do čeledi aralkovitých (Araliaceae).

nGéadal (njédal), rákos: V Severní Americe se termínu "rákos" používá se značnou nejasností, ale je jasné, že rákos v oghamu je Phragmites australis (Cav.) Trin. ex Steudel. Je to obrovská travina, která může dorůstat až do 4 m. Roste v bažinatých oblastech, kde často tvoří husté porosty. Tak jako u většiny ostatních trav žijí nadzemní části jediný rok, odumírají na podzim a na jaře jsou nahraženy novými zelenými výhonky. Mrtvá stébla chřestí a šumí ve větrech pozdního podzimu. Rákos se jako plevel rozšířil po celém světě; v Americe je běžný v chladnějších oblastech. Patří do čeledě lipnicovitých neboli trav (Poaceae nebo Graminae).

Straif (streif), trnka: Trnka (Prunus spinosa L.) je příbuzná třešní a švestek, a je zdrojem ovoce - trnek. Je to trnitý keř vyrůstající do 4 m, často pokrývá jižní svahy a tvoří husté porosty. Její modročerné plody jsou jedlé, ale hořké až do prvních mrazů. Zřídka se pěstuje v Severní Americe a patří do čeledi růžovitých (Rosaceae).

Ruis (ruíš), bez: Bez černý (Sambucus nigra L.) je keř dosahující 9 m. Roste na vlhkých pasekách, podél kraje lesa, a zvláště v blízkosti osídlení. Bez se pěstuje pro své černé plody, používané k přípravě kompotů a vína. Jizvy po listech mají tvar půlměsíce. Větve mají uprostřed houbovitou hmotu podobnou morku v dlouhých kostech, a bezová větev se sloupnutou kůrou vypadá jako kost. Bez červený (S. racemosa L.) je podobnou rostlinou, obývající výše položené oblasti; dorůstá 5 m. Roste i v Severní Americe. Bez černý se pěstuje zřídka.

Ailm (eilm), jedle: Jedle bělokorá (Abies alba Miller) je jedním z nejvyšších evropských stromů. Její výška někdy přesahuje 50 m. Jméno dostala podle stříbřitě šedé kůry. Vypadá tak, jak si představujeme správný vánoční stromeček, a v současnosti (a jistě i v minulosti) se také tak používala a používá. Není však stromem severních oblastí; nejběžnější je ve střední Evropě a na severu ji zastupují jiné konifery. Je (jako většina konifer) stálezelená, a jako u ostatních druhů jedlí se její šišky rozpadají ještě na stromě. Jedle bělokoré se zřídka pěstují v Severní Americe, spíše se pěstují místní druhy. Patří do čeledi borovicovitých (Pinaceae).

Onn (an), hlodáš: Hlodáš evropský (Ulex europaeus L.) je trnitý keř, dorůstající 2 m. Roste na vřesovištích, v bažinatých oblastech, na pastvinách i v otevřené lesnaté krajině. V období kolem jarní rovnodennosti kvete jasně žlutými květy. V Severní Americe se příliš nepěstuje, ale ve střední Kalifornii i v dalších oblastech je obtížným plevelem.

Úr (úr), vřes: Vřes (angl. heather) (Calluna vulgaris (L.) Hull) je keř dorůstající do 2 m. Je hlavní součástí vegetačního typu vřesoviště ("heath"), odkud pochází výraz "heathen" - pohanský. Je stálezelený, v pozdním létě má růžové zvonkovité květy. Existuje mnoho jiných druhů, kterým se rovněž říká vřes - ty patří k rodům Erica, Phyllodoce a Cassiope. Jsou to příbuzní rodu Calluna, a vypadají podobně. Některé druhy se pěstují v Severní Americe.

Eadhadh (éua), topol: Topol osika (Populus tremula L.) dorůstá 20 m. Roste podél řek a je pionýrským druhem na spáleništích a čerstvých pasekách. Může tvořit husté porosty. Topol černý (Populus nigra L.) dosahuje 30 m a roste v písčitých a štěrkových půdách podél řek. Topol bílý (P. alba L.) je srovnatelně velký a obývá podobné oblasti, ale je běžnější v jižní Evropě. V Severní Americe se pěstuje topol bílý a černý a několik podobných místních druhů. Severoamerická osika (P. tremuloides) je velmi podobná evropské. Topoly patří do čeledi vrbovitých (Salicaceae).

Iodhadh (íua), tis: Tis červený (Taxus baccata L.) je pomalu rostoucí konifera, dožívající se stáří až 1000 let a dorůstající 20 m. V současné době je kvůli nadměrné těžbě mnohem vzácnější, než byl kdysi - jeho tvrdé pružné dřevo bylo materiálem na dlouhé anglické luky. Jeho stálezelené jehlice jsou velmi široké. Semena jsou v červených bobulovitých "šišticích". Tis je jedovatý; jeden z jeho toxinů, taxol, se používá na léčbu některých druhů rakoviny. Patří do čeledi tisovitých (Taxaceae).

Graves (1966) přidává ještě dodatečný "prázdný" ogham, "neotesaný oblouk dolmenu", který připisuje jmelí - rostlině, o jejíž rituální důležitosti pro Kelty máme dostatek důkazů. V Evropě rostou dvě běžná jmelí, oba druhy žijí jako parasiti na stromech. Jmelí bílé (Viscum album L.) parasituje na mnoha druzích včetně dubů (v západní části jeho oblasti výskytu). Mezi Samainem a zimním slunovratem tvoří bílé bobule. Jmelí se žlutými bobulemi je ochmet evropský (Loranthus europaeus L.), který se v západní Evropě nevyskytuje. Cizopasí na dubech. Je pravděpodobné, že "zlatá ratolest" byla spíše ochmet, běžnější ve východním středozemí než jmelí bílé. Jmelí se pěstuje v Severní Americe pro vánoční obchod, a roste tam také několik místních druhů patřících k rodu Phoradendron.